16 C 108/2025-56 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobkyně se podanou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala zaplacení částky 28 918,18 Kč jako smluvní pokuty za období od 2. 8. 2022 do 17. 8. 2023 na základě smlouvy o úvěru č. 9103037479. Uvedla, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy o úvěru nic nezaplatil, a to ani poté, co bylo platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 9. 2022, č. j. , spisová značka, , rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit mj. smluvní pokutu za dobu prodlení žalovaného do 1. 8. 2022 ve výši 9 584,82 Kč.2. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Ve věci se nevyjádřil ani písemně.3. Na základě účastníky předložených listin dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 11. 1. 2021 uzavřena smlouva o úvěru (č. l. 10-12), na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 80 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit celkovou částku 163 332 Kč ve 36 splátkách po 4 537 Kč. V bodě 6.5. smlouvy bylo ujednáno, že pokud žalovaný nezaplatí po zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru (dosavadní jistina a úroky) v den zesplatnění úvěru, je povinen žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne 27. 3. 2022 (č. l. 14) žalobkyně úvěr zesplatnila. Dlužná částka ke dni zesplatnění úvěru činila zejména 67 177,83 Kč na jistině a 8 890,68 Kč na úroku. Platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 9. 2022, č. j. , spisová značka, (č. l. 13), soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit částku 78 765 Kč s příslušenstvím, částku 9 584,82 Kč, ostatní příslušenství a náhradu nákladů řízení. K úhradě nyní žalobou nárokované částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 4. 2025.4. K výzvě soudu, jakým způsobem žalobkyně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, žalobkyně předložila občanský průkaz žalovaného (č. l. 23-24), dále formulář hodnocení klienta (č. l. 26), v němž žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši 48 901 Kč a náklady na bydlení ve výši 3 384 Kč. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovaný měl podle tohoto registru nízké riziko nesplacení úvěru. V registru SOLUS evidován nebyl. Z potvrzení o příchozí úhradě připsané na účet žalovaného (č. l. 34-37) soud zjistil, že žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného tak, že vyšla z potvrzení , právnická osoba, . o příchozí mzdě v měsících září 2020–prosinec 2020.5. Z dalších v řízení provedených důkazů soud nezjistil pro posouzení věci žádná významná skutková zjištění.6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.11. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně:Žaloba není důvodná. Mezi účastníky existuje právní poměr ze smlouvy o úvěru. Žalovaný byl v období od 2. 8. 2022 do 17. 8. 2023 v prodlení se splácením pohledávek z uvedené smlouvy, což bylo podle smluvních ujednání sankcionováno smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (jistiny a úroků).14. Žalobkyně ovšem nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného. Splnění této povinnosti je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předepisuje poskytovateli spotřebitelského úvěru zkoumat jak příjmy, tak výdaje úvěrovaného, a tyto údaje je podle shora citované judikatury povinen poskytovatel úvěru ověřit. Žalobkyně však v případě uzavírání smlouvy s žalovaným řádně ověřovala pouze příjmy ze zaměstnání, nikoliv výdaje. Žalobkyně sice předložila soudu obsáhlé vyjádření týkající se způsobu, jakým prověřovala úvěruschopnost žalovaného, přesto však v tomto vyjádření absentuje jakýkoliv doklad o prověření výše výdajů žalovaného. Žalobkyně se spokojila s pouhým prohlášením žalovaného, které však není podle citované judikatury dostatečné. Nelze ani souhlasit s tvrzením žalobkyně, že výdaje žalovaného neměla jak ověřit. Typickým způsobem, jakým lze výdaje úvěrovaného ověřit, je právě (kompletní, nikoliv informativní – v daném případě pouze potvrzení o došlé výplatě) výpis z účtu úvěrovaného, z nějž by byly patrné pohyby na účtu (tedy i výdaje žalovaného). Bylo by z něj dále možné zjistit i případné závazky žalovaného. Žalobkyně pak neověřovala ani to, zda výdaje na bydlení uvedené žalovaným odpovídají skutečnosti (nezjistila a neověřila, zda žalovaný bydlí ve vlastním či nájemním bydlení apod.). Vyžádání si výpisu z účtu úvěrovaného a ověření, zda úvěrovaný bydlí ve vlastním (obstaráním výpisu z katastru nemovitostí) či nájemním (vyžádáním nájemní smlouvy) bydlení pak soud považuje při poskytování spotřebitelských úvěrů za zcela základní povinnosti, bez nichž v zásadě nelze nikdy uzavřít, že by poskytovatel úvěru prověřil úvěruschopnost spotřebitele řádně. Nejedná se přitom s ohledem na právě uvedené o nepřiměřené povinnosti, které by poskytovatel úvěru nemohl splnit.15. Protože žalobkyně uvedeným požadavkům na řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného nedostála, tak soud uzavřel, že smlouva o úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitel