15 C 271/2025-45 — Okresní soud v Trutnově

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 26.6. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 871,46 Kč s příslušenstvím po žalovaném jako dlužné částky nesplaceného úvěru, poskytnutého žalované právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, , dříve , právnická osoba, , Anonymizováno, . Uvedla, že mezi bankou a žalovaným byla dne 16. 9. 2016 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 150 000 Kč, jejíž součástí byly také VOP, produktové podmínky a sazebník, s nimiž žalovaný souhlasil. Úvěr byl poskytnut neúčelově a žalovaný se zavázal hradit sjednané úroky, poplatky i pojištění schopnosti splácet. Splátky měl platit měsíčně z běžného účtu, avšak opakovaně se dostával do prodlení, čímž porušil smluvní povinnosti. Banka proto dne 18. 9. 2024 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky včetně smluvní pokuty 20 %. Žalovaný část dluhu neuhradil, a proto mu vznikl i závazek uhradit zákonné úroky z prodlení. Ke dni postoupení pohledávky činil dluh 33 282,62 Kč a pohledávka byla dne 19. 2. 2025 postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován 11. 3. 2025. Žalobkyně nárokovala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 22 641,46 Kč, poplatků ve výši 4 230 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru 4.989,10 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení 1.422,06 Kč, úhradu úroků ve výši 11,40 % p.a. z dlužné jistiny 22 641,46 Kč od 19. 9. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 26 871,46 Kč (tj. z jistiny a poplatků) od 22. 2. 2025 do zaplacení.Žalovaný se k jednání dne 2. 2. 2026 bez omluvy nedostavil a k věci se nijak nevyjádřil. Soud proto projednal věc v jeho nepřítomnosti.Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovanému byl společností , právnická osoba, poskytnut úvěr ve výši 150 000 Kč, který se zavázal splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách. Z platební historie vyplývá, že žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 225 048,39 Kč (čl. 25–29 spisu). Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, byl úvěr dopisem ze dne 20. 9. 2024 prohlášen za splatný. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2025 byla pohledávka vůči žalovanému převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (čl. 30 spisu).K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že pokud jde o prověření úvěruschopnosti žalované, pak právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů, tj. NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tedy právní předchůdce žalobkyně provedl na základě údajů uvedených v jeho Žádosti o úvěr ze dne 16. 9. 2016, kdy žádal o úvěr 150 000 Kč. Postup věřitele odpovídal požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru, který stanoví přiměřené posuzování za využití interních i externích zdrojů, a její postupy byly dlouhodobě kontrolovány a shledávány vyhovujícími Českou národní bankou. Žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 64 879 Kč, zaměstnání na dobu neurčitou, vlastní bydlení a žádné vyživovací povinnosti, přičemž příjem byl ověřen na jeho účtu. Věřitel porovnal jeho příjem s výdaji stanovenými podle historických dat ČSÚ, životního minima a normativních nákladů na bydlení. Z interních zdrojů zjistil jeho splátky ve výši 4 684,65 Kč a z externích splátky dalších závazků 15 501 Kč. Po individuálním posouzení věřitel vyhodnotil žalovaného jako úvěruschopného a úvěr schválil. Do celkových výdajů zahrnul jak jeho doložené náklady, tak závazky zjištěné z veřejných databází.Při jednání ve věci samé zástupce žalobkyně sdělil, že žalobkyně nedisponuje ve vztahu k úvěruschopnosti jinými tvrzením a důkazy o prověření úvěruschopnosti žalované, než byly soudu již předloženy.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně:Žaloba není důvodná. Ačkoli žalobkyně prokázala, že její právní předchůdce poskytl žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč a že žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 225 048,39 Kč, neunesla důkazní břemeno ohledně splnění zákonné povinnosti řádně prověřit jeho úvěruschopnost. Podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) nelze posouzení úvěruschopnosti založit pouze na nedoloženém prohlášení dlužníka o výši příjmů, a to ani tehdy, neníli veden v registrech dlužníků. Z provedených důkazů však plyne, že Banka vycházela především z čestného prohlášení žalovaného o příjmu 64 879 Kč, aniž by bylo prokázáno řádné ověření jeho výdajů, zejména nákladů na bydlení či jiných pravidelných závazků. Samotný vysoký příjem nemůže postačovat k závěru o úvěruschopnosti, neboť rozhodující je poměr mezi příjmy a skutečnými měsíčními výdaji spotřebitele. Indicií o možné finanční zátěži žalovaného je i skutečnost, že úvěr byl sjednán na dobu osmi let, což svědčí o tom, že jeho příjmy byly pravděpodobně ve značné míře zatíženy jinými výdaji. Tyto okolnosti žalobkyně neprokázala, a proto soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neprovedl řádné a úplné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru.Protože žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného, je smlouva ze dne 16.9.2016 podle § 87 ZSÚ neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v této smlouvě.Protože právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému částku 150 000 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinna vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že na neplatnou smlouvu o úvěru žalovaný více než si zapůjčil, viz shora, proto byla žaloba zamítnuta.O náhradě nákladů řízení soud rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.Lhůta k plnění byla stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.