15 C 5/2026-40 — Okresní soud v Trutnově

Žalobou doručenou soudu dne 8. 10. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částek uvedených ve výrocích I. a II. rozsudku. Uvedla, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 17. 2. 2017 Smlouvu o kontokorentním úvěru s limitem 10 000 Kč, který byl dodatkem ze dne 2. 8. 2019 navýšen na 15 000 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně řádně ověřila úvěruschopnost žalované. Úvěr byl veden na účtu č. , hodnota, . Smlouva stanovila konečný termín splatnosti do jednoho roku od prvního čerpání, s možností opakovaného čerpání při řádném splácení. Úroková sazba byla určena dle Oznámení , právnická osoba, a ke dni zesplatnění činila 12 %. Žalovaná úvěrový limit nesplatila a ke dni 14. 12. 2024 činil dluh 8 753 Kč. Téhož dne žalobkyně úvěr zesplatnila a pohledávku převedla na evidenční účet č. 5750085093. Žalovaná byla předem upozorněna výzvou ze dne 14. 12. 2024, po zesplatnění jí bylo dne 3. 2. 2025 zasláno oznámení o zesplatnění a převedení pohledávky. Dne 16. 9. 2025 jí byla doručena předžalobní výzva. Pohledávka nebyla doposud uhrazena. Ke dni 30. 9. 2025 činil dluh celkem 10 852,23 Kč, tedy: 8 995,24 Kč jistina 870,38 Kč řádný úrok 986,61 Kč zákonný úrok z prodleníŽalovaná se k žalobě nevyjádřila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že , Jméno žalobkyně, . uzavřela se žalovanou dne 17.2.2017 smlouvu o kontokorentním úvěru. Žalovaná čerpala celkem úvěr v částce 8 995,24 Kč, který v dohodnuté době neplatila. Výše uvedená skutková zjištění soud učinil ze smlouvy o úvěru, z výpisu z úvěrového účtu, z oznámení o zesplatnění dluhu, z transakční historie a z předžalobních upomínek. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by na předmětný úvěr čehokoliv zaplatila.Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Dle § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila povinnosti vyplývající ze shora citovaného ustanovení § 86 ZSÚ. Žalobkyně ke splnění této povinnosti předložila výpisy z účtu a žádost žalované, z níž vyplynula výše měsíčního příjmu 10 251 Kč. Žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by se zabývala konkrétními výdaji žalované. Žalobkyně předložila listinu nazvanou „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, z níž vyplynulo, že žádost byla podána na pobočce a klientka uvedla příjem 10 251 Kč, který pracovník banky ověřil podle příchozích transakcí na účtu, jež odpovídaly jejímu průměrnému příjmu. Banka dále prověřila, že klientka není v insolvenčním řízení, zkontrolovala její splátkovou morálku v CBCB i interní historii bez negativních záznamů. Výdaje klientka neuvedla, proto banka „stanovila“ její životní náklady na 6 870 Kč na základě údajů sdělených klientkou a interních statistických modelů. Klientka neměla žádné jiné úvěry, což banka ověřila v CCB i vlastních systémech. Orientační splátka nového úvěru činila 833 Kč a příjem klientky byl dostatečný k pokrytí této splátky i životních nákladů; po odečtení splátky jí zbývalo 9 418 Kč.Soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalované řádně nezkoumal její výdaje, a tuto zákonnou povinnost nahradil pouze použitím obecných statistických údajů. Povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyžaduje individuální a spolehlivé ověření nejen příjmů, ale i skutečných výdajů dlužníka, neboť právě jejich porovnání určuje, zda je spotřebitel schopen úvěr splácet bez rizika budoucí platební neschopnosti. V posuzovaném případě však nebylo prokázáno, že by věřitel výdaje žalované jakkoli ověřil nebo je zjistil z relevantních zdrojů; spokojil se toliko s interním odhadem založeným na statistických modelech. Takový postup nesplňuje požadavek odborné péče a neumožňuje učinit spolehlivý závěr o schopnosti žalované splácet úvěr v dohodnuté výši. Za tohoto stavu nelze dovodit, že úvěruschopnost žalované byla náležitě ověřena, a zákonným následkem je neplatnost smlouvy, která zbavuje věřitele nároku na úroky a poplatky.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla neplatná. Žalobkyně tak může požadovat pouze vrácení poskytnuté, dosud nevrácené jistiny ve výši 8 995,24 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal (z titulu bezdůvodného obohacení). Jeli smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, nemohla být platně sjednána ani další plnění, zejména úrok a poplatky. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítnul.Závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost se promítá také do rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, se mj. uvádí, že spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, a dokud se nedostane do prodlení s vracením jistiny, nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Účelem této úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.V posuzované věci byla žalovaná nečinná; netvrdila ani neprokázala své možnosti splácení jistiny. Soud proto stanovil žalované povinnost uhradit dlužnou částku ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení soud nepřiznal, protože žalovaná se dostane do prodlení teprve tehdy, nezaplatíli jistinu ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v podstatné části, přičemž její neúspěch se týkal pouze poplatků a úroků. Soud proto žalobkyni v plném rozsahu přiznal oprávněně účtované náklady řízení, a to 800 Kč za soudní poplatek a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.