4 C 23/2022-30 — Okresní soud v Uherském Hradišti

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 1 020 Kč, 1 024 Kč, 1 020 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Právním titulem žalobního návrhu je nezaplacené jízdné za přepravu veřejným hromadným dopravním prostředkem, linkou [číslo] dne [datum], dále linkou [číslo] dne [datum] a linkou [číslo] dne [datum], v důsledku čehož žalobkyně požaduje v každém jednotlivém případě zaplacení stanoveného jízdného a účtované přirážky za přepravu bez platné jízdenky s příslušenstvím. 2. Jelikož účastníci konkludentně souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř., pouze na základě předložených listinných důkazů, mezi které patří hlášení o porušení tarifních a přepravních podmínek [číslo] ze dne [datum], hlášení o porušení tarifních a přepravních podmínek [číslo] ze dne [datum] a hlášení o porušení tarifních a přepravních podmínek [číslo] ze dne [datum], z nichž vyplývá, že před provedenou přepravní kontrolou žalovaný cestoval ve dvou případech bez platného jízdního dokladu a jednou cestoval s neplatnou jízdenkou. Dále soud vycházel z výňatku ze smluvních přepravních podmínek integrovaného dopravního systému LK, nařízení statutárního města Liberec [číslo] a [číslo]. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění, o jejímž odeslání dne [datum] svědčí poštovní podací arch. V průběhu řízení nebylo nijak prokázáno a ani z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by dlužná částka byla do dnešního dne žalobkyni uhrazena. 3. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci bylo prokázáno, že žalovaný ve výše popsaných třech případech použil veřejný dopravní prostředek provozovaný žalobkyní, čímž došlo k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), která ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., uzavřením přepravní smlouvy o přepravě osob vzniká mezi dopravcem a cestujícím na základě přepravního řádu, tarifu a vyhlášených smluvních přepravních podmínek závazkový právní vztah, jehož obsahem je zejména závazek dopravce přepravit cestujícího ze stanice nástupní do stanice cílové spoji uvedenými v jízdním řádu řádně a včas a závazek cestujícího dodržovat přepravní řád a smluvní přepravní podmínky a zaplatit cenu za přepravu (jízdné) podle tarifu. Podle odst. 2 téhož ustanovení přepravní smlouva je uzavřena, jestliže cestující využije svého práva k přepravě z jízdního dokladu tím, že nastoupí do vozidla nebo vstoupí do označeného prostoru přístupného jen s platným jízdním dokladem. Žalovaný však svoji povinnost zaplatit stanovené jízdné za přepravní služby ve shora specifikovaných případech porušil, čímž žalobkyni vznikl nárok na úhradu přirážky uložené v souladu s ustanovením § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění, podle něhož je cestující povinen se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem, má povinnost zaplatit jízdné a přirážku, nebo se prokázat osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky. Osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky se rozumí jméno, příjmení, datum a místo narození a adresa pro doručování. Podle odst. 3 stanoví výši přirážky dopravce v přepravních podmínkách a její výše nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. 4. Soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu a s přihlédnutím k výše citovaným zákonným ustanovením k závěru, že nárok uplatněný v podané žalobě je důvodný. Bylo prokázáno, že žalovaný nesplnil svoji povinnost, když se ani v jednom ze tří případů neprokázal platným cestovním jízdním dokladem, respektive cestoval bez platného jízdního dokladu, čímž mu vznikla povinnost k úhradě jednak jízdného a k tomu náležející sankce za porušení přepravních podmínek. Žalobkyně požaduje úhradu přirážky k jízdnému v zákonem přípustné výši 1 000 Kč. Žalobkyně tak prokázala existenci závazku za žalovaným i jeho výši, neboť do dnešního dne žalovaný dlužnou částku neuhradil a žalobkyně se tedy důvodně domáhá zaplacení částky ve výši 64 Kč odpovídající ceně tří jízdenek a částky 3 000 Kč představující přirážky k jízdnému. Soud tedy vyhověl žalobě v plném rozsahu a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku v celkové požadované výši 3 064 Kč s příslušenstvím. 5. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu vůči žalobkyni, je povinen v souladu s ustanovením § 1968 a násl. občanského zákoníku zaplatit rovněž úrok z prodlení. Při stanovení doby a počátku prodlení soud akceptoval návrh žalobkyně a počátek prodlení stanovil ode dne následujícího po dni, ve kterém nastala splatnost jízdného spolu s přirážkou, k níž došlo v den uskutečnění přepravy. Úrok z prodlení byl vyčíslen podle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým je stanovena mimo jiné výše úroku z prodlení. Soud tedy vyhověl žalobě i v části týkající se úroku z prodlení a rozhodl tak, jak je ve výroku I. rozsudku uvedeno. Lhůta k plnění peněžitých nároků byla soudem stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., podle něhož uloží-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 064 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem [název soudu] (sp. zn. I. ÚS 3923/11) a aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 14b odst. 1 písm. a), b), c). V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, neboť má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami. Za uvedených okolností lze uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. V této souvislosti je možné odkázat na Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích. Dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náklady řízení v celkové výši 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. Pariční lhůta byla i zde ponechána třídenní. 7. S odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. obsahuje rozsudek zkrácené odůvodnění.