22 C 390/2021-17 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a obsahuje proto pouze popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 7 590 Kč s tím, že se žalovaná na lince [číslo] dne 12. 8. 2018, lince [číslo] dne 7. 9. 2018, lince [číslo] dne 17. 9. 2018, lince [číslo] dne 19. 9. 2018 a lince [číslo] dne 25. 9. 2018, tedy při jízdě veřejnou hromadnou dopravou provozovanou žalobkyní nemohla prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnila tím podmínky pro to, aby po ní žalobkyně požadovala jízdné ve výši 18 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč za výše uvedenou přepravu, a to v násobku úměrnému počtu jízd, žalovaná ovšem nárokovanou částku nezaplatila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud z„ Hlášení o přepravní kontrole“ zjistil, že žalovaná se přepravovala prostředkem veřejné dopravy provozovaným žalobkyní, jak bylo uvedeno v žalobě. Na výzvu přepravního kontrolora se neprokázala platnou jízdenkou, jízdné ve výši 18 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč za výše uvedenou přepravu v násobku úměrnému počtu jízd, tj. 7 590 Kč, nezaplatila. 5. Po zjištění skutkového stavu zhodnotil soud po právní stránce následovně: 6. Dle ustanovení § 18a odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, je cestující povinen se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem a neprokáže-li se platným jízdním dokladem, je povinen zaplatit jízdné a přirážku. Výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Obdobně pak stanoví zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, v § 37 odst. 5 písm. b) a odst. 6, pro cestování veřejnou drážní dopravou, kterou se pro účely tohoto zákona rozumí i trolejbusová doprava. 7. Protože se žalovaná neprokázala platnou jízdenkou na výzvu pověřené osoby a následně požadované nezaplatila, je nárok žalobkyně důvodný. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do její splatnosti, shodné jak byla uvedena v žalobě, ocitla se v prodlení se zaplacením dluhu, a soud proto žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení dle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve výši stanovené nařízením vlády 351/2013 Sb. 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů řízení dle § 151 odst. 3, 4 o. s. ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to paušální náhrady po 100 Kč, tj. celkem 200 Kč Náklady žalobce dále tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem tak náklady žalobce činí 600 Kč. 9. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.