34 C 450/2021-21 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 035 Kč s tím, že dne [datum] při jízdě ve vlaku [číslo] mezi stanicemi [obec] [anonymizováno] [obec] a [obec] provozovaného právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) se žalovaná neprokázala přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnila tak podmínky pro to, aby po ní [anonymizována dvě slova] požadovaly jízdné ve výši 35 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč, žalovaná ovšem požadované nezaplatila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud z„ Hlášení o přepravní kontrole“ zjistil, že žalovaná se přepravovala prostředkem veřejné dopravy provozovaným právním předchůdcem žalobkyně, a to dne [datum] vlakem [číslo] přičemž mezi stanicemi [obec] [anonymizováno] [obec] a [obec] se na výzvu kontrolora neprokázala platnou jízdenkou, jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatila. Výše jízdného a přirážky k jízdnému jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku na žalobkyni. 5. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že mezi účastníky byla ve smyslu § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., uzavřena smlouva o přepravě osob. Přistavení vlaku do zastávky za účelem umožnit nástup osob je konkludentní nabídkou uzavření smlouvy, nástup osoby je pak akceptací nabídky. Z občanského zákoníku a z přepravních podmínek vyplývá povinnost zaplatit jízdné a prokázat se jízdním dokladem pověřené osobě. Povinnost je zajištěna přirážkou k jízdnému, která je smluvní pokutou ve smyslu § 2048 zákona č. 89/2012 Sb. a povinnost ji uhradit vyplývá z § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb. 6. Jelikož žalovaná nezaplatila jízdné a přirážku k jízdnému splatné v den přepravy, ocitla se v prodlení s plněním peněžitého závazku dnem následujícím po splatnosti a tudíž je povinna zaplatit žalobkyni vedle jistiny pohledávky i úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. Výše úroku z prodlení vychází § 2 nařízení vlády č. 351/2013Sb., ve znění účinném ke dni kdy se žalovaná dostala do prodlení. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 035 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud určil žalobkyni odměnu dle § 14b odst.1 a.t., neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru použitém opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (tzv. formulářovou žalobou), přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota (výše peněžitého plnění bez příslušenství) nepřevyšuje 50 000 Kč. Ustanovení § 14b odst. 1 a. t. je nezbytné vykládat i v kontextu rozhodnutí Ústavního soudu. Citovat lze kupříkladu příslušnou část odůvodnění nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11:„ Pojem ‚formulářová žaloba‘ je nutné přiblížit: zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej ‚odhalí‘ i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta.“ Dále je namístě odkázat na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2985/14, jímž Ústavní soud potvrdil svou dosavadní rozhodovací praxi stran náhrady nákladů řízení a připomněl, že formulářovou žalobou je taková žaloba, která sice obsahuje konkrétní žalobní tvrzení, jež věc individualizují, avšak ve zbytku obsahuje údaje a tvrzení, která jsou obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech, jež žalobce (věřitel) v rámci své činnosti vede (musí vést). Návrh, jímž žalobkyně zahájila řízení v této věci, přitom bez dalšího lze podřadit pod definici formulářové žaloby vymezené Ústavním soudem a dopadá na něj ratio legis § 14b a. t. 8. Lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena jako třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 9. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.