22 C 16/2022-19 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky uvedené ve výrokové části tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazených televizních poplatků, které byla žalovaná jakožto držitelka televizního přijímače povinna platit žalobkyni podle zákona č. 348/2005 Sb., a to za období od července 2020 do prosince 2020 v částce 135 Kč měsíčně. 2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (Potvrzení České pošty s. p. o přihlášení poplatníka televizních poplatků – žalované, od června 2019) dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že se žalovaná dne 30. 6. 2019 přihlásila do evidence poplatníků televizního poplatku. Žalovaná za měsíce červenec 2020 až prosinec 2020 nezaplatila televizní poplatek, který činil 135 Kč měsíčně, a který byl splatný vždy k 15. dni daného měsíce. Žalovaná tedy nezaplatila celkem 810 Kč (6 x 135 Kč). Žalobkyně dopisem ze dne 8. 3. 2021 informovala žalovanou o vzniklém dluhu a vyzvala jí k zaplacení dlužné částky. Žalovaná do dnešního dne nezaplatila ničeho. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ OZ“), jakož i ustanovení zákona o rozhlasových a televizních poplatcích (zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ z.r.t.p.“). Žalovaná se stala poplatníkem televizního poplatku (§ 3 a § 8 odst. 2 z.r.t.p.), čímž jí vznikla povinnost platit televizní poplatek (§ 7 odst. 1 z.r.t.p.), jehož výše pro rozhodné období činí 135 Kč měsíčně (§ 6 z.r.t.p.). Tento televizní poplatek byl splatný vždy nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce (§ 7 odst. 2 věta prvá z.r.t.p.). Uvedenou měsíční povinnost žalovaná nesplnila řádně a včas a vždy dnem následujícím po dni splatnosti se proto ocitla v prodlení s jejím splněním (§ 1968 OZ). Ode dne prodlení pak žalobkyně má právo požadovat úrok z prodlení ve výši stanovené dle příslušného podzákonného předpisu (§ 1970 OZ). 6. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat svá tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 500 Kč, když ve sporech o zaplacení televizních poplatků zásadně nejsou náklady potřebnými k účelnému uplatnění práva náklady na právní zastoupení žalobce, resp. žalobkyně (viz. nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 3768/14). V této věci k ničemu mimořádnému, co by odůvodňovalo právní zastoupení, nedošlo. Soud proto žalobkyni přiznal jen náhradu nákladů řízení v takové výši, jako kdyby nebyla právně zastoupena, tj. náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu za podání návrhu ve věci samé ve výši 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., když návrh byl podán na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobkyní opakovaně. 8. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.