22 C 321/2017-36 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 6. 4. 2017 se žalobkyně, původně společnost [právnická osoba], přeměněná fúzí v žalobkyni při zachování totožnosti osoby, o jejímž nástupnictví tak nebylo nutno rozhodovat, se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 870 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. 2. Řízení v této věci bylo přerušeno z důvodu zjištění úpadku žalovaného v insolvenčním řízení, o čemž byli účastníci vyrozuměni usnesením ze dne 22. 6. 2018. Usnesením ze dne 22. 7. 2022, č. j. [insolvenční spisová značka], vzal soud na vědomí splnění oddlužení žalovaného a osvobodil žalovaného od placení pohledávek dle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona. Usnesení nabylo v této části právní moci dne 25. 7. 2022. Z insolvenčního rejstříku dále vyplývá, že předmětná pohledávka žalobkyně byla či měla být v insolvenčním řízení přihlášena. 3. Podáním doručeným soudu dne 20. 9. 2022 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět s ohledem na osvobození žalovaného od placení pohledávek v rámci proběhlého insolvenčního řízení. Požadovala přiznat náhradu nákladů řízení. 4. Dle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”, může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela. 5. Dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. 6. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu v celém rozsahu zpět před zahájením jednání ve věci, soud řízení zastavil dle § 96 odst. 2 o. s. ř.. 7. Dle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). 8. Při rozhodnutí o nákladech řízení soud vyšel z toho, že by bylo namístě rozhodnout podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, který zahájil insolvenční řízení, ve kterém se oddlužil, a žalobkyni tak nezbylo, než vzít žalobu zpět. Žalovaný by tak měl hradit žalobkyni náklady řízení. Žalovaný však byl v rámci insolvenčního řízení osvobozen od všech pohledávek, které byly nebo měly být přihlášeny v insolvenčním řízení, tj. i od žalované pohledávky (§ 414 insolvenčního zákona). Přitom oddlužení se vztahuje i na příslušenství pohledávky, včetně nároku na náhradu nákladů řízení. Proto nelze v řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, dlužníka zavázat k náhradě nákladů řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 155/2017). Žalovanému tedy z důvodu osvobození od placení pohledávek nelze uložit povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této věci, proto soudu nezbývá než rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 9. Pokud žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3028/17 (jednalo se o případ, kdy bylo stěžovatelce po přiznání oddlužení v soudním řízení uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení), soud v prvé řadě upozorňuje, že se nejednalo o nález, ale usnesení, přičemž usnesení není obecně závazné dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (v podrobnostech viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), a že tímto usnesením byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, když Ústavní soud konstatoval, že se nejedná o otázku zásahu do ústavně zaručených práv dlužníků. Výkladem podústavního práva se Ústavní soud nezabýval, ovšem odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014, jako na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by se proti tam uvedeným právním závěrům jakkoliv vymezil. Přitom v tomto rozsudku Nejvyšší soud v závěru výslovně uvedl, že nárok na náhradu nákladů řízení představuje příslušenství pohledávky, na který se vztahuje osvobození podle § 414 insolvenčního zákona (byť jej nebylo možné přihlásit do insolvenčního řízení). Lze také poukázat na to, že sám Ústavní soud v jiných případech opakovaně vyslovil závěr, že účelem oddlužení je, aby dlužník byl skutečně (zcela) oddlužen, a že následný vznik povinnosti k úhradě nákladů by zcela popíral smysl oddlužení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 1231/20). Pokud tedy žalobkyně vyslovila názor, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, proto jej nelze přihlásit do insolvenčního řízení a nemůže se tak na něj vztahovat osvobození od placení pohledávek, soud opakuje, že náklady řízení představují příslušenství pohledávky (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), proto se i na ně vztahuje osvobození podle § 414 insolvenčního zákona. 10. Soud tedy neshledal důvod se od výše uvedených závěrů vyšších soudů odchýlit a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 11. Soudní poplatek se do částky 1 000 Kč nevrací (§ 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).