30 C 235/2022-20 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum], ve znění pozdějšího doplnění, domáhala toho, aby bylo určeno, že její bývalý manžel (žalovaný) je povinen jí měsíčně na výživném pro rozvedenou manželku hradit částku 3.000 Kč, a to ode dne podání žaloby. Žalobkyně dále uvedla, že žije sama, že měsíčně hradí nájem ve výši 9.854 Kč, když zároveň pobírá i doplatek na bydlení, že její měsíční příjem dosahuje částky 6.700 Kč, když pracuje na poloviční úvazek v prodejně [anonymizováno], a že se léčí na [anonymizováno] a z tohoto důvodu užívá příslušné léky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení byl zcela pasivním. 3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, které se konalo dne 30.6.2022. Žalovanému bylo předvolání k ústnímu jednání řádně doručeno, tento se však k jednání nedostavil, jakož ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení, pročež soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), jednal v nepřítomnosti žalovaného. 4. Z provedeného dokazování vyplynula následující skutková zjištění: 5. Účastnící řízení uzavřeli manželství dne [datum], které bylo rozvedeno dne [datum], přičemž rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne [datum]. Žalobkyně při jednání k dotazu soudu, resp. poté, co ji byl sdělen předběžný právní názor na podanou žalobu a následně poučení dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., uvedla, že žalobu podala z důvodu, že jí to bylo doporučeno, když byla na [stát. instituce] žádat o poskytnutí příspěvku na bydlení. Bez podání této žaloby by její žádosti nebylo vyhověno, proto žalobkyně v souladu s doporučením podala předmětnou žalobu. Žalobkyně žádné jiné skutečnosti, které ji vedly k podání žaloby, neměla, jakož ani z tohoto důvodu, navzdory poskytnutému poučení, nebyla schopna doplnit vylíčení rozhodných skutečností a označení a předložení důkazů na podporu těchto tvrzení, aby žaloba mohla být úspěšná. 6. Soud věc po právní stránce posoudil následujícím způsobem: 7. Dle § 760 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen NOZ“), platí, že„ není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.“ 8. Z uvedeného je patrné, že základní podmínkou pro plnění vyživovací povinnosti po rozvodu je, že rozvedený manžel, který požaduje výživné, není schopen se sám živit, a že tato neschopnost má původ v manželství nebo v souvislosti s ním, přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně. 9. Z žalobních tvrzení žalobkyně je zřejmé, že žalobkyně je aktuálně zaměstnána, byť na poloviční úvazek, a že dosahuje měsíčního příjmu ve výši [částka]. Měsíční nájem, který žalobkyně hradí, dosahuje částky [částka]. Z porovnání těchto dvou částek plyne nezpochybnitelný závěr, že měsíční příjem žalobkyně nepostačuje ani k úhradě nájemného. Pakliže žalobkyně za tohoto skutkového stavu, a to navíc na doporučení pověřené zaměstnankyně [stát. instituce], podala předmětnou žalobu, nelze se tomuto právnímu jednání žalobkyně příliš divit, jakkoliv je otázkou, zda lze přiznání takového příspěvku či doplatku vůbec podmiňovat tím, že žadatel o tyto dávky sociální pomoci musí podat žalobu, kterou se bude na bývalém manželovi domáhat výživného. 10. K tomu, aby žalobkyně mohla být s žalobou úspěšná, by musela tvrdit a následně i prokázat, že není schopna se sama živit, a že tato neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Žalobkyně ovšem v řízení netvrdila, že není schopna se sama živit, natož aby takové tvrzení prokázala. 11. Žalobkyně sice uvedla, že je zaměstnána toliko na poloviční úvazek, a že podstupuje léčbu na [anonymizováno], což jsou nepochybně zásadní okolnosti, jež výrazným a zjevně negativním způsobem determinují výši žalobkyní dosahovaného měsíčního výdělku, avšak, a to je nutno zdůraznit, nejedná se o důvody ve smyslu § 760 odst. 1 NOZ, které by měly mít původ v manželství účastníků řízení, a které by následně vedly k tomu, že se žalobkyně není schopna sama živit, resp. že s ohledem na její zdravotní stav je schopna vykonávat práci pouze na poloviční (zkrácený) úvazek. 12. Na straně žalobkyně se jedná o objektivní důvody, tyto ovšem nastaly mimo souvislost s manželstvím účastníků řízení. Žalobkyně v řízení netvrdila, že by tomu mělo být jinak. Jakékoliv jiné důvody (např. ztížené uplatnění na pracovním trhu z důvodu zdravotních obtíží), jež nicméně nemají původ v manželství nebo v souvislosti s ním, což však striktně vyžaduje § 760 odst. 1 NOZ, nezakládají právo na výživné rozvedené manželky, a tudíž nemohou vést k přiznání výživného žalobkyni, jakožto rozvedené manželce. 13. Soud navíc neztrácí ze zřetele, že v podstatě jediným důvodem, proč byla dotyčná žaloba podána, je skutečnost, že to žalobkyni bylo doporučeno s dovětkem, že když takovou žalobu nepodá, mohlo by to vést k tomu, že jí nebude přiznán příspěvek (doplatek) na bydlení. Jelikož se nejedná o ojedinělou typově obdobnou žalobu, což je soudu známo z úřední činnosti, soud nemá žádného důvodu tvrzení žalobkyně nevěřit. 14. Další podstatnou skutečností je okolnost, že manželství účastníků řízení trvalo toliko 8 měsíců, přičemž účastníci řízení, kteří měli svatbu dne [datum], nesdíleli společnou domácnost již od následujícího měsíce, tj. od března [rok]. To znamená, že v podstatě pouze v rozsahu jednoho měsíce by mezi manželi musela nastat skutečnost, v jejímž důsledku by žalobkyně nebyla schopna se sama živit. Žádná taková okolnost však nenastala, když žalobkyně nic takového netvrdila. K tomuto soud dodává, že shodou okolností rozváděl i manželství účastníků řízení, a že ani v tamtom řízení manželka netvrdila žádné okolnosti, které by měly či mohly vést k tomu, že manželka není schopna se sama živit, a že tato okolnost nastala za relativně krátkého trvání manželství účastníků řízení. 15. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti soud žalobu výrokem I. tohoto rozsudku, kterou se žalobkyně domáhala toho, aby žalovanému bylo uloženo žalobkyni platit výživné pro rozvedenou manželku, jako nedůvodnou, když nebyly splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného rozvedené manželce dle § 760 odst. 1 NOZ, zamítl. 16. Pokud se jedná o výrok II., tento má oporu v § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná, kdežto žalovaný byl v řízení naopak úspěšný v celém rozsahu, pročež by mu jinak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu je ovšem zjevné, že žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto ve světle těchto okolností výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.