33 C 446/2021-37 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 191,75 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené zápůjčky, kterou poskytla žalované společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“). Právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] částku 6 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 10 617 Kč, tvořenou jistinou 6 000 Kč a souhrnným poplatkem 4 6417 Kč v 45 týdenních splátkách po 236 Kč. Žalovaná své závazky nehradila řádně a včas. Výše nesplacené jistiny činí 4 404,85 Kč a výše nesplaceného souhrnného poplatku činí 3 786,90 Kč. Požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 1 288,05 Kč představuje úrok ve výši 29 % z částky 4 404,85 Kč ode dne splatnosti celé zápůjčky ([datum]) do data postoupení pohledávky ([datum]). Požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 662,50 Kč představuje zákonný úrok z prodlení z částky 4 404,85 Kč od marného uplynutí týdenní lhůty sjednané pro úhradu splátky poslední úvěru ([datum]) do data postoupení pohledávky ([datum]). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 2. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu: 3. Na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou ve výši 8 191,75 Kč ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaná si při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 10 617 Kč, tvořenou jistinou 6 000 Kč a souhrnným poplatkem 4 617 Kč v 45 týdenních splátkách po 236 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě žalované pohledávky do [datum]. Žalovaná uhradila částku 2 425,25 Kč. 4. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinného ke dni uzavření smlouvy (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 5. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Příjmy žalované nebyly doloženy. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA). 6. Ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018). 7. Ustanovení § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. nestanovují přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr. 8. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 9. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 10. V daném případě žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru v souladu s požadavkem náležité péče. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). 11. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 3 574,75 Kč (původní jistina ve výši 6 000 Kč po uhrazení 2 425,25 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 574,75 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 4 617 Kč s úrokem z prodlení v částce 662,50 Kč, s úrokem v částce 1 288,05 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 404,85 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 830,10 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 3 574,75 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 4 404,85 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť t