34 C 175/2022-22 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou podanou nadepsanému soudu domáhala proti žalovanému zaplacení částky 1 530 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] při jízdě metrem linky C městské hromadné dopravy provozované žalobkyní se žalovaný neprokázal přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnil tak podmínky pro to, aby po něm žalobkyně požadovala jízdné ve výši 30 Kč za jízdu a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč, žalovaný ovšem požadované dlužné přepravné ani přirážku nezaplatil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze zápisu o provedené přepravní kontrole má soud za prokázané, že žalovaný se přepravoval prostředkem městské hromadné dopravy provozovaným žalobkyní, a to dne [datum] při jízdě metrem linky C dopravního prostředku. Na výzvu kontrolora se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem, jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatil. Výše jízdného činila 30 Kč a přirážka k jízdnému byla stanovena žalobkyní smluvními přepravními podmínkami na částku 1 500 Kč. 5. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě osoby, dle které se dopravce (žalobkyně) zavazuje přepravit cestujícího (žalovaný) do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné (§ 2550 zákona č. 89/2012 Sb.). Jelikož se žalovaný přepravoval bez platné jízdenky, a tudíž se neprokázal na výzvu pověřené osoby platným jízdním dokladem, je povinen uhradit žalobkyni ve smyslu ust. § 18a odst. 2 písm. c) zák. č. 111/1994 Sb. (resp. ust. § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb.) krom jízdného ve výši 30 Kč i přirážku k jízdnému, která dle ust. § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb. (resp. ust. § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb.) ve spojení se smluvními přepravními podmínkami činí 1 500 Kč. Přirážka je smluvní pokutou ve smyslu ust. § 2048 zákona č. 89/2012 Sb. 6. Jelikož žalovaný nezaplatil jízdné a přirážku k jízdnému dle smluvních přepravních podmínek, ocitl se v prodlení s plněním peněžitého závazku dnem následujícím po splatnosti, a tudíž je povinen zaplatit žalobkyni vedle jistiny pohledávky i úrok z prodlení dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. Výše úroku z prodlení vychází z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni, kdy se žalovaný dostal do prodlení tj. ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 p. a. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů žalobkyně ve výši 200 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokáta, neboť tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soudem bylo zjištěno, že v řízení o zaplacení jízdného je žalobkyně zastupována i jinými advokáty, přitom obsah těchto žalob, přestože jsou podávány různými advokáty, je úplně shodný. Liší se pouze v žalovaných částkách, ve dnech jízd. Žalobkyně sice není osobou, jež by si vymáhání pohledávek dobrovolně zvolila za předmět své činnosti, a soudní uplatňování pohledávek pro ni vskutku je nechtěnou a zatěžující činností, k níž však je, s ohledem na účast hlavního města Prahy ve společnosti, povinna. Proto by měla být personálně vybavena tak, aby si tyto pohledávka vymáhala sama, svými pracovníky, neboť se jedná o vskutku jednoduché spory. 8. Soud tedy přiznal žalobkyni pouze paušální náhradu, kterou by žalobkyně vynaložila sama i v případě, že by nebyla zastoupena advokátem, neboť podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř., a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Při určení výše této náhrady soud postupoval podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) a ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalobkyni přiznaná částka 200 Kč tudíž představuje paušálně určenou náhradu za sepis žaloby a výzvu. 9. Soud určil žalobkyni odměnu dle ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru použitém opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (tzv. formulářovou žalobou), přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota (výše peněžitého plnění bez příslušenství) nepřevyšuje 50 000 Kč. Ustanovení § 2 odst. 1 je nezbytné vykládat i v kontextu rozhodnutí Ústavního soudu. Citovat lze kupříkladu příslušnou část odůvodnění nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11:„ Pojem ‚formulářová žaloba‘ je nutné přiblížit: zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej ‚odhalí‘ i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta.“ Dále je namístě odkázat na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2985/14, jímž Ústavní soud potvrdil svou dosavadní rozhodovací praxi stran náhrady nákladů řízení a připomněl, že formulářovou žalobou je taková žaloba, která sice obsahuje konkrétní žalobní tvrzení, jež věc individualizují, avšak ve zbytku obsahuje údaje a tvrzení, která jsou obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech, jež žalobce (věřitel) v rámci své činnosti vede (musí vést). Návrh, jímž žalobkyně zahájila řízení v této věci, přitom bez dalšího lze podřadit pod definici formulářové žaloby vymezené Ústavním soudem 10. Lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení, byla stanovena jako třídenní podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 11. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.