34 C 256/2022-23 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný se přepravoval prostředkem veřejné dopravy provozovaným žalobkyní, a to dne [datum] na lince tramvaje [číslo]. Na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou, jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatil. Výše jízdného 30 Kč a přirážky k jízdnému 1 500 Kč jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. 4. Podle § 37 odst. 4 písm. d) zák. č. 266/1994 Sb. průvodčí drážního vozidla, osoba, která řídí drážní vozidlo, nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji potřebnými k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému se rozumí jméno, příjmení a datum a místo narození a adresa pro doručování. 5. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb. je cestující povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému. 6. Podle § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb. výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Přirážka za porušení podmínek stanovených přepravním řádem činí nejvýše 1 000 Kč. 7. Podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb. nezakoupil-li si cestující jízdenku podle odstavce 3 nebo podle odstavce 5 a je přepravován bez platné jízdenky, považuje se za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem. 8. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Protože se žalovaný neprokázal platnou jízdenkou na výzvu pověřené osoby, a protože nezaplatil jízdné a přirážku k jízdnému, je nárok žalobkyně důvodný včetně požadavku na zákonný úrok z prodlení, požadovaného v souladu s prováděcím nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů žalobkyně ve výši 200 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokáta, neboť tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soudem bylo zjištěno, že v řízení o zaplacení jízdného je žalobkyně zastupována i jinými advokáty, přitom obsah těchto žalob, přestože jsou podávány různými advokáty, je úplně shodný. Žalobkyně sice není osobou, jež by si vymáhání pohledávek dobrovolně zvolila za předmět své činnosti, a soudní uplatňování pohledávek pro ni vskutku je nechtěnou a zatěžující činností, k níž však je, s ohledem na účast [územní celek] ve společnosti, povinna. Proto by měla být personálně vybavena tak, aby si tyto pohledávka vymáhala sama, svými pracovníky, neboť se jedná o vskutku jednoduché spory. Soud tedy přiznal žalobkyni pouze paušální náhradu, kterou by žalobkyně vynaložila sama i v případě, že by nebyla zastoupena advokátem, neboť podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř., a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Při určení výše této náhrady soud postupoval podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) a ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalobkyni přiznaná částka 200 Kč tudíž představuje paušálně určenou náhradu za sepis žaloby a výzvu. 11. Soud určil žalobkyni odměnu dle ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru použitém opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (tzv. formulářovou žalobou), přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota (výše peněžitého plnění bez příslušenství) nepřevyšuje 50 000 Kč. Ustanovení § 2 odst. 1 je nezbytné vykládat i v kontextu rozhodnutí Ústavního soudu. Citovat lze kupříkladu příslušnou část odůvodnění nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11:„ Pojem ‚formulářová žaloba‘ je nutné přiblížit: zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej ‚odhalí‘ i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta.“ Dále je namístě odkázat na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2985/14, jímž Ústavní soud potvrdil svou dosavadní rozhodovací praxi stran náhrady nákladů řízení a připomněl, že formulářovou žalobou je taková žaloba, která sice obsahuje konkrétní žalobní tvrzení, jež věc individualizují, avšak ve zbytku obsahuje údaje a tvrzení, která jsou obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech, jež žalobce (věřitel) v rámci své činnosti vede (musí vést). Návrh, jímž žalobkyně zahájila řízení v této věci, přitom bez dalšího lze podřadit pod definici formulářové žaloby vymezené Ústavním soudem 12. Lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení, byla stanovena jako třídenní podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 13. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.