36 C 214/2022-117 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 2. 2020 domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 1 zaplacení částky 7 291,38 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru a užívání kreditní karty [číslo] uzavřené dne 13. 5. 2016 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, na základě kterého poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši ve výši 23 905 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 26 084 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že tuto posoudila na základě informací požadovaných a získaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Ohledně příjmu žalovaného uvedla, že tento vyplýval z podnikání, a proto interním modelem určila, že příjem žalovaného byl 26 603,29 Kč; žalovaný přitom měsíční příjem domácnosti uvedl 50 000 Kč. Banka (právní předchůdce žalobkyně) dále zjistila, že v době podání žádosti o úvěr měl žalovaný závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4 745 Kč. 3. Usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne 27. 3. 2022 vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1 svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem jako soudu místně příslušnému. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 5. 5. 2022. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný v postavení spotřebitele spolu dne 13. 5. 2016 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru a poskytnutí kreditní karty [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 23 905 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet splátkami ve výši 2 % z čerpaného úvěru. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 26 084 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu, a to předžalobní upomínkou ze dne 30. 1. 2020. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, společnost [právnická osoba] ji provedla tak, že nechala žalovaného vyplnit„ žádost o úvěr“, ve kterém žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, jeho příjmy plynou z podnikání, rozdíl mezi příjmy a výdaji (dle daňového přiznání) činí 115 940 Kč, avšak celkový měsíční čistý příjem domácnosti je 50 000 Kč při jediném zdroji příjmu. Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) dále vycházel z určeného čistého měsíčního příjmu ve výši 26 603,29 Kč, přičemž při poskytnutí úvěru zohlednil i již existující závazky žalovaného s celkovou měsíční splátkovou zátěží ve výši 4 745 Kč. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ z. s. ú.“). 7. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce hodnotil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně v daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaný vůbec doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů; výdaji se žalobkyně nezabývala vyjma splátek ostatních závazků vůbec. Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje v žádosti o úvěr samy o sobě jsou) nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 9 odst. 1 z. s. ú.). Nad rámec uvedeného soud doplňuje, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo ze strany žalobkyně navíc i nedostatečné, neboť jeho cílem zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat; žalobkyně sice vycházela z vlastního interního modelu výpočtu příjmu podnikatele, již ze samotné žádosti o úvěr ovšem plynou nejasnosti o výši příjmu žalovaného – žalovaný uvedl, že rozdíl mezi příjmy a výdaji (dle daňového přiznání) činí 115 940 Kč, což vychází na jeho čistý příjem ve výši 9 662 Kč/měsíc, nikoliv tvrzených 50 000 Kč; v tomto kontextu pak ani není zřejmé, jak sama žalobkyně (resp. její předchůdce) dospěl k částce 26 603,29 Kč. 8. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je obecně povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni uhradil již celkem částku ve výši 26 084 Kč z poskytnutých 23 905 Kč, tedy jeho dluh vůči žalobkyni byl již zcela uhrazen. S ohledem na uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl, když nárok uplatňovaný žalobou převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok I.). 9. Z důvodu nadbytečnosti soud neprováděl následující důkazy: produktové podmínky [anonymizováno 5 slov] [právnická osoba]; úrokový lístek; sazebník poplatků; všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]; 10. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, měl by proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.