70 C 210/2021-50 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a proto soud uvádí pouze stručný popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 8. 12. 2020, k výzvě soudu doplněnou podáním žalobkyně ze dne 26. 1. 2022, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 063,52 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o poskytování zvýhodněných podmínek a služeb elektronických komunikací [číslo] jejíž součástí byly Všeobecné podmínky společnosti [právnická osoba] [právnická osoba], Ceník služeb a Obchodní podmínky jednotlivých služeb a tarifů (dále jen„ účastnická smlouva“). Součástí účastnické smlouvy byla rovněž ujednání o smlouvě o pronájmu koncového zařízení Huawei B525, na základě objednávky žalovaného ze dne 7. 12. 2018. Žalobkyně tak poskytla žalovanému do užívání zařízení, a to za podmínek dle Obchodních podmínek služby Pevný internet do zásuvky. Žalobkyně požaduje na dlužném nájemném za uvedené zařízení částky 19 Kč (vyúčtování [číslo]), 30 Kč (vyúčtování [číslo]) a 14,52 Kč (vyúčtování [číslo]). Dále pak žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč z titulu smluvní pokuty za nevrácení předmětného zařízení řádně a včas (vyúčtování [číslo]), s odkazem na smluvní ujednání dle účastnické smlouvy. 3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a zůstal po celou dobu neaktivní. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 10. 12. 2018 účastnickou smlouvu [číslo]„ Pevný internet do zásuvky“ (k zákaznické smlouvě [číslo]), jejíž součástí byly mj. všeobecné podmínky společnosti [právnická osoba] [právnická osoba], platný Ceník služeb a Ceník pronájmu koncových zařízení, Obchodní podmínky pronájmu koncových zařízení, Obchodní podmínky služby [příjmení] internet do zásuvky; v rámci účastnické smlouvy si stany sjednaly pronájem koncového zařízení v kategorii Základ – Pevný internet do zásuvky. Součástí účastnické smlouvy, konkrétně samotných ujednání o pronájmu koncového zařízení, byla ujednání o smluvní pokutě pro případ, že žalovaný nevrátí pronajaté koncové zařízení do 30 dní od ukončení smlouvy o pronájmu koncového zařízení na vlastní náklady způsobem uvedeným v čl. 6 Obchodních podmínek pronájmu koncových zařízení, a to smluvní pokutě ve výši 4 000 Kč pro koncové zařízení v kategorii„ Základ“. Účastnická smlouva nesla podpisy žalobkyně (resp. jejího obchodního zástupce) i žalovaného. Nájemné za pronajaté koncové zařízení vyúčtovala žalobkyně žalovanému fakturou [číslo] ze dne 20. 7. 2019, splatnou dne 3. 8. 2019 částkou 15,70 Kč bez DPH, dále fakturou [číslo] ze dne 20. 8. 2019, splatnou dne 3. 9. 2019 částkou 24,79 Kč bez DPH, a dále fakturou [číslo] ze dne 20. 9. 2019, splatnou dne 4. 10. 2019 na částku 12 Kč bez DPH. Fakturou [číslo] ze dne 28. 1. 2020, splatnou dne 11. 2. 2020, vyúčtovala žalobkyně žalovanému z účastnické smlouvy [číslo] smluvní pokutu 4 000 Kč za nevrácení pronajatého zařízení sériového čísla [číslo], Huawei B525 řádně a včas. Dopisem ze dne 4. 11. 2019 žalobkyně vypověděla žalovanému účastnickou smlouvu k tel. číslu [číslo] pro dlouhodobé neplnění závazků žalovaného a vyzvala jej k úhradě dlužných částek z vyúčtování [číslo] [číslo] [číslo] zároveň žalovaného upozornila na povinnost vrátit poskytnuté zařízení do lhůty 30 dnů od data ukončení smlouvy, s tím, že žalovaný byl zároveň upozorněn na povinnost zaplatit smluvní pokutu podle účastnické smlouvy a Ceníku v případě nevrácení zařízení. Dopisem ze dne 23. 9. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím zástupce k zaplacení 9 645,54 Kč, včetně žalovaných nároků, když tato výzva byla žalovanému odeslána 23. 9. 2020. Soud vzal dále za prokázané, že žalovaný pronajaté zařízení nevrátil a na žalované nároky ničeho neuhradil, když ničeho takového v řízení netvrdil ani neprokázal. 6. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla sjednána smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací dle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Součástí smlouvy byla také smlouva o nájmu dle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kterou se společnost zavázala poskytnout žalovanému přijímací zařízení a žalovaný se zavázal hradit společnosti nájemné (sjednané jako měsíční poplatek ve výši 30 Kč). Žalovaný tedy byl povinen vyúčtované nájemné za koncové zařízení uhradit, resp. uhradit jejich poměrné části podle délky trvání pronájmu v příslušném fakturačním období (měsíci). Dále byla mezi účastníky platně sjednána smluvní pokuta dle § 2048 a násl. občanského zákoníku, když přesná výše smluvní pokuty za nevrácení předmětného pronajatého koncového zařízení řádně a včas byla smluvními stranami sjednána přímo v účastnické smlouvě, jež byla opatřena podpisem žalovaného, a který tak se všemi podstatnými aspekty sjednané smluvní pokuty musel být bezpochyby seznámen. Samotnou výši smluvní pokuty (4 000 Kč) pak soud neshledal v rozporu se zákonem, či nemravnou. Žalobkyně účastnickou smlouvu vypověděla, a žalovaný byl proto povinen do 30 dnů od ukončení smlouvy (tj. od účinnosti vypovězení smlouvy) vrátit žalobkyni pronajaté koncové zařízení. Žalovaný tuto povinnost porušil, a proto žalobkyni vznikl nárok na zaplacení uvedené smluvní pokuty, která činila za poskytnuté zařízení v kategorii„ Základ“ částku 4 000 Kč. Žalovaný byl k zaplacení smluvní pokuty vyzván, stejně jako k zaplacení příslušných částek nájemného za pronájem koncového zařízení. 7. Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba je zcela důvodná a po právu, a proto jí soud vyhověl a žalobkyni žalovanou částku přiznal včetně požadovaného úroku z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., když žalobkyně požadovala zákonnou sazbu úroku z prodlení v přípustné výši (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) vždy od data následujícího po dni splatnosti shora uvedených jednotlivých faktur (vyúčtování) týkajících se částek nájemného a částky smluvní pokuty, tedy vždy až od data, kdy žalovaný byl v prodlení s úhradami těchto částek. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 4 063,52 Kč, sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 9. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. 10. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.