70 C 93/2022-17 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Rozsudek je odůvodněn v souladu s § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a obsahuje proto pouze popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 520 Kč s tím, že dne 20. 12. 2019 při jízdě na lince [číslo] dopravy provozované žalobkyní se žalovaný neprokázal přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnil tak podmínky pro to, aby po něm žalobkyně za výše uvedenou přepravu dopravním prostředkem požadovala jak jízdné ve výši 20 Kč, tak i přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč, žalovaný ovšem požadované nezaplatil. Žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Soud pak vyzval žalovaného podle § 101 odst. 4 o. s. ř., aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání; žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, a proto soud předpokládal, že nemá vůči takovému postupu námitky. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud ze„ Zápisu o přepravní kontrole“ zjistil, že žalovaný se přepravoval prostředkem veřejné dopravy provozovaným žalobkyní, a to dne 20. 12. 2019 na lince [číslo]. Na výzvu kontrolora se v uvedeném případě neprokázal platnou jízdenkou, a posléze jízdné ve výši 20 Kč ani přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč nezaplatil. Po zjištění skutkového stavu zhodnotil soud po právní stránce následovně. Dle ustanovení § 18a odst. 2 písm. c) věty před středníkem zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, je cestující povinen se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem, neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku, nebo se prokázat osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky. Podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení pak platí, že výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, a že výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Obdobně pak stanoví zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, v § 37 odst. 5 písm. b) a odst. 6 pro cestování veřejnou drážní dopravou, kterou se pro účely tohoto zákona rozumí i trolejbusová doprava. Protože se žalovaný neprokázal platnou jízdenkou na výzvu pověřené osoby a následně požadované dlužné jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatil, je žalobou uplatněný nárok důvodný. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do její splatnosti, jak je uvedena v žalobě, ocitl se se zaplacením dluh v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.