35 C 68/2020-246 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Shora citovaným rozsudkem uložil okresní soud žalované zaplatit každému z žalobců v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku na náhradě nemajetkové újmy částku 153 173,04 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z částky 46 800 Kč od [datum] do zaplacení, s 9,75% úrokem z částky 82 800 Kč od [datum] do zaplacení a s 9,75% úrokem z prodlení z částky 23 573,04 Kč od [datum] do zaplacení (výroky I. a II. rozsudku). Do částky 427 357,96 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení žaloby obou žalobců z téhož titulu zamítl (výroky III. a IV.), zamítl i každým z žalobců požadovanou náhradu škody ve výši 28 131,50 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výroky V. a VI.), rozhodl o poplatkové povinnosti žalobců a vrácení části soudního poplatku žalobcům s výzvou k označení bankovního spojení pro vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výroky VII., VIII., XII a XIII.), uložil žalobcům ve vztahu k zamítnutému nároku na náhradu škody nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 2 400 Kč v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok XI.) a zavázal žalovanou povinností nahradit každému z žalobců v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce náklady řízení částkou 40 186,74 Kč (výroky IX. a X.). Rozsudek napadla v rozsahu vyhovujících výroků I. a II. a nákladových výroků IX., X. a XI. odvoláním žalovaná. Žalobcům byla rozhodnutím soudu přiznána částka jako náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že jednotlivá posuzovaná řízení trvala extrémně dlouhou dobu a při výpočtu náhrady vycházel ze základní částky 20 000 Kč, kterou dále vzhledem k okolnostem jednotlivých případů modifikoval. Přitom se zabýval i námitkou žalované týkající se nedovoleného duplicitního přiznání peněžitého odškodnění a konstatoval, že není důvodu, proč by mělo být odškodnění přiznáváno duplicitně. K duplicitě odškodňování pak přihlédl okresní soud v rámci stanovené výše odškodnění tak, že u každého z posuzovaných řízení procentuálně vyjádřil dobu, po kterou bylo příslušné řízení přerušeno a toto procentuální vyjádření zohlednil v základní částce jakožto modifikační kritérium ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolatelka se domnívá, že takový postup nemá oporu v zákoně ani konstantní judikatuře a odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 731/2020, ze kterého vyplývá, že hlavní i vedlejší řízení je třeba v rozsahu jejich souběhu vnímat jako jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení. Za účelem vyloučení duplicitního odškodnění má soud přihlédnout k zadostiučinění poskytnutému za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení a přiznat přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy hlavní řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením. Odvolatelka se tedy domnívá, že na posuzovaná řízení je třeba hledět jako na jeden celek, jehož nepřiměřená délka byla pokryta odškodněním hlavního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] v rámci mimosoudního projednání. Navrhla tedy v napadené části změnit rozsudek okresního soudu tak, že žaloba bude zcela zamítnuta. U odvolacího jednání pak opětovně zdůraznila, že žalobci byli ve vztahu k nárokům uplatňovaným v předmětném řízení odškodněni již v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v Ústí nad Labem a další finanční odškodnění je již vyloučeno. Žalobci ve vyjádření k podanému odvolání uvedli, že žalovaná neuvedla, že by se částka 216 000 Kč, vyplacená každému z žalobců za způsobenou nemajetkovou újmu v souvislosti s řízením u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka], měla týkat i náhrady za řízení posuzovaná v tomto řízení, tedy sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Ve vztahu k těmto řízením nebylo žádnému nároku žalobců vyhověno, ministerstvo spravedlnosti se jen ve všech těchto řízeních vyjádřilo tak, že po zhodnocení všech okolností případu, zejména provázanosti řízení či již poskytnutému odškodnění se v daném případě jeví jako dostačující konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a žadatelům tak nebude poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobci museli v každém ze samotných soudních řízení platit poplatky a hradit své náklady, každé z řízení trvalo cca 20 roků, žalovaná je za tento stav odpovědná. Z judikátu, na který se žalovaná odvolává, je třeba usoudit, že povinností soudu je určit výši újmy samostatně pro hlavní i vedlejší řízení. Žalobci navrhli napadený rozsudek potvrdit jako správný. Jak je z výše uvedeného patrné, nabyl již přezkoumávaný rozsudek prvostupňového soudu zčásti právní moci (srv. ust. § 206 odst. 2, 3 občanského soudního řádu). Jde konkrétně o výroky III. a IV. zamítající v tam uvedeném rozsahu žalobní nárok náhrady nemajetkové újmy, V. a VI. výrok rozsudku zamítající žalobu na náhradu škody žalobců postavené na jiných skutkových tvrzeních a konečně výroky VII., VIII. a XII., spojené výlučně s poplatkovými povinnostmi žalobců. Proti výroku XIII. není odvolání přípustné a odvolání žalované podané„ z opatrnosti“ proti XI. výroku odvolací soud odmítl, když jde o výrok závislý na pravomocném zamítavém výroku o náhradě škody, žalované jím přiznáním celé náhrady nákladů řízení, ve kterém uspěla, bylo zcela vyhověno a žalovaná ani v odvolání netvrdila, že tímto výrokem bylo rozhodnuto nesprávně. K přezkumu tak zůstaly otevřené vyhovující výroky přiznávající každému z žalobců náhradu nemajetkové újmy v částce 153 173,04 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a na nich závislé nákladové výroky, kterými byla každému z žalobců v souvislosti s přiznáním těchto nároků přisouzena i náhrada nákladů řízení ve výši 40 186,74 Kč, tedy výroky I., II. IX. a X. Žalobci se domáhali podanými žalobami každý náhrady nemajetkové újmy ve výši 580 531 Kč způsobené nesprávným úředním postupem ve třech soudních řízeních. Šlo o řízení vedená před okresním soudem v [obec] pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. V prvém řízení vystupovali žalobci jako žalovaní, předmětem žaloby byla povinnost strpět doživotní a bezplatné bydlení žalobců v domě [adresa] v [obec], řízení včetně doby, kdy bylo přerušeno, trvalo 19 let, 1 měsíc a 19 dnů. V druhém řízení vystupovali žalobci jako žalovaní, jeho předmětem bylo vyklizení stodoly, řízení trvalo 19 let a 14 dnů. V posledním z těchto tří řízení vystupovali žalobci v pozici žalobců a domáhali se v něm vyklizení přízemí rodinného domu [adresa] v [obec], řízení trvalo 20 let, 8 měsíců a 12 dnů. Původně samostatně vedená řízení o náhradách nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu ve výše označených sporných řízeních byla okresním soudem spojena do jediného předmětného řízení, vedeného nyní pod sp. zn. [spisová značka]. Stejní žalobci pak rovněž vedli se stejnou žalovanou ještě spor o náhradu nemajetkové újmy za průtahy ve věci [spisová značka], rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla jejich žaloba zamítnuta, před vyvoláním tohoto řízení však bylo žalobcům přiznáno žalovanou v kompenzačním řízení odškodnění nemajetkové újmy za průtahy v řízení sp. zn. [spisová značka] 432 000 Kč. Odvolací soud přezkoumal k podanému odvolání napadený rozsudek okresního soudu v odvoláním vymezeném rozsahu, a to včetně řízení jeho vydání předcházející. Jak je patrné z výroku tohoto rozhodnutí, neshledal přitom podané odvolání důvodným. Pokud jde o skutkovou stránku věci, učinil okresní soud ve vztahu k žalobnímu nároku dostatečná skutková zjištění, která nezpochybňují ani sami účastníci a ze kterých mohl ve svém rozhodování vycházet i odvolací soud. Ten v tomto směru a na tomto místě odkazuje pro stručnost a lepší přehlednost na důvodovou část napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Stran právních závěrů ostatně může odvolací soud postupovat obdobně a v zásadě by na tomto místě mohl jen odkázat na správnost a úplnost jeho závěrů. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31a odst.