22 C 161/2024-25 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Rozsudek je odůvodněn v souladu s § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”, a obsahuje proto pouze popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.2. Manželka se svým návrhem domáhala rozvodu manželství s odůvodněním, že manželství manželů uzavřené dne , datum, v Castel Volturno v Itálii již přestalo plnit svoji funkci, je hluboce, trvale, nenávratně rozvráceno a není možná jeho obnova. Již delší dobu nežijí jako manželé, intimně se nestýkají a netvoří manželské, resp. rodinné společenství. Z manželství se nenarodily žádné děti. Manželé se nedohodli na vypořádání majetkových poměrů, bydlení manželů a případného výživného pro dobu po rozvodu.3. Manžel se k návrhu na rozvod manželství osobně nevyjádřil, když dle provedeného šetření není soudu známo bydliště manžela, občana Nigérie, ani kde se tento manžel zdržuje, a proto soud manželovi usnesením ze dne 27. 6. 2024, č. j. 22 C 161/2024-15, ustanovil opatrovníka z řad advokátů. Manžel se pak prostřednictvím opatrovníka, po provedeném dokazování a před rozhodnutím soudu ve věci, k návrhu na rozvod manželství připojil, a proto soud podle § 384 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.”), pokládal návrh na rozvod manželství za návrh společný.4. Soud učinil na základě provedeného dokazování závěr o skutkovém stavu:5. Manželství manželky, českého státního občanství, a manžela, občana Nigérie, bylo uzavřeno po krátké známosti dne , datum, v Castel Volturno v Itálii. Manželé nikdy nevedli společnou domácnost, když žili nejprve oba v Čechách, avšak manželka v obvodu soudu a manžel do roku 2009 v Praze, když se dále pokusili žít ve Španělsku, odkud se manželka vrátila po krátké době zpět, přičemž nemá nejpozději od roku 2011 o manželovi žádné zprávy, nedaří se jí ho ani kontaktovat a v důsledku uplynulé doby už si nedokáže představit, že by se manželství opět obnovilo, a to je tak zcela a nenapravitelně rozvráceno. Z manželství se nenarodily žádné děti. Příčinou rozvratu manželství je úplné citové odcizení, a to s ohledem na dlouhotrvající ztrátu kontaktu mezi manželi, pro kterou se manželství stalo již pouze formálním svazkem.6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se zabýval pravomocí zdejších soudů ve věci jednat a rozhodnout, stejně jako otázkou rozhodného práva. Manželka je občankou ČR a má bydliště v obvodu zdejšího soudu, manžel je státním příslušníkem Nigérie s neznámým bydlištěm. Vzhledem k tomu, že mezinárodní smlouvy mezi Nigérií a Českou republikou neupravují řízení o rozvodu, a to ani co se týká pravomoci, ani co se týká užití hmotného práva, postupoval soud v tomto řízení zahájeném v souladu s § 123 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dle zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ze kterého dovodil, svou pravomoc rozhodovat, založenou v § 36 odst. 1, kde je stanovena pravomoc českých soudů ve věci rozhodovat, je-li alespoň jeden z manželů občanem ČR a dle § 22 odst. 1 téhož zákona je pak určeno užití českého práva hmotného pro rozvedení tokového manželství. V této věci pak soud aplikoval zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“, který v § 3028 o. z. určil svou účinnost pro takové věci rodinné.7. Podle § 755 odst. 1 o. z., může být manželství rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.8. Podle § 755 odst. 3 o. z., mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů.9. Jelikož byly splněny všechny podmínky ustanovení § 755 odst. 1 o. z., a nebyly shledány žádné překážky vyhovění návrhu na rozvod manželství (§ 755 odst. 2 a odst. 3 o. z.), soud žalobě podle § 755 o. z. v celém rozsahu vyhověl. Příčinou rozvratu manželství soud shledal úplné citové odcizení, a to s ohledem na dlouhotrvající ztrátu kontaktu mezi manželi, pro kterou se manželství stalo již pouze formálním svazkem.10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 23 z. ř. s.11. Soud ve věci neshledal vzhledem k povaze řízení náklady státu, které by mohly být účastníkům dány k úhradě ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., a proto o nich nerozhodoval.