37 C 366/2023-36 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobou došlou zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalovaný nárok dovozovala z pohledávky vzniklé na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , dne , datum, (dále jen „původní věřitel“). Na základě této smlouvy původní věřitel půjčil žalovanému částku , částka, s tím, že měl původnímu věřiteli vrátit v 60 týdenních splátkách celkem , částka, . Žalovaný na svůj dluh částečně plnil, zbývající část dlužné částky žalobkyně uplatňuje v tomto řízení, neboť tuto pohledávku nabyla od původního věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy posoudil původní věřitel schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s náležitou odbornou péčí.Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní a k věci se nijak nevyjádřil.Soud ve věci konal ústní jednání dne , datum, , na které byly účastníci řádně předvoláni. Žalobkyně se z jednání prostřednictvím svého zástupce omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud tedy věc projednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků.Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav:Na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu postoupených pohledávek) uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným. Žalovaný při uzavření smlouvy o zápůjčce převzal od původního věřitele v hotovosti částku , částka, , za což se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku , částka, tvořenou zápůjčkou ve výši , částka, a poplatkem ve výši , částka, složeným z úroku ve výši , částka, , odměny za administrativní činnost ve výši , částka, a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši , částka, . Částku ve výši , částka, se pak zavázal vrátit původnímu věřiteli v 60 týdenních splátkách po , částka, (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ). Původní věřitel před poskytnutím úvěru při vyplnění zákaznické karty zjistil, že žalovaný bydlel jako s rodiči, vydělával si jako , Anonymizováno, , jeho průměrný měsíční čistý příjem za období leden až květen , Anonymizováno, byl ve výši , částka, a jeho odhadované měsíční výdaje byly ve výši , částka, . Žalovaný neměl zápůjčku u jiné společnosti ani u původního věřitele. Údaje měly být ověřeny podle výpisů z účtu, faktur za poplatky spojené s užíváním bytu/domu a výpisem z katastru nemovitostí (karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr). Žalovaný na poskytnutou zápůjčku uhradil částku , částka, (tvrzení žalobkyně). Žalovaný byl o postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni vyrozuměn dopisem ze dne , datum, (oznámení o postoupení ze dne , datum, vč. podacího lístku). Dlužnou částku pak žalovaný neuhradil ani přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně (předžalobní výzva ze dne , datum, vč. podacího lístku).Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně.Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací žalobkyně k podání projednávané žaloby.Protože původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila spornou pohledávku dle 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), za žalovaným na žalobkyni, nezbývá než uzavřít, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání projednávané žaloby, jež tak byla podána osobou oprávněnou.Poté soud přistoupil ke zkoumání merita věci.Soud učinil závěr, že mezi původním věřitelem, jakožto věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z. Žalovaný pak vystupoval v pozici spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o zápůjčce se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce (dále jen „ZSÚ“).Původní věřitel tedy byla povinen posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného-spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, který představuje popsaná zápůjčka ve výši , částka, . Posouzení schopnosti splácet úvěr je přitom závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci původní věřitel nedostál povinnosti stanovené mu v § 86 ZSÚ, jelikož před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí neposoudil schopnost žalovaného splatit poskytnutou zápůjčku. Žalobkyně sice uvedla, že původní věřitel zkoumal příjmy a výdaje žalovaného, a to na základě jím poskytnutých informací, které si následně ověřil, což mělo být zaneseno v zákaznické kartě. Soud však musí konstatovat, že k prokázání tvrzení žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele byla předložena pouze zákaznická karta bez čehokoliv dalšího. V té jsou tedy zaneseny údaje ohledně osobních a majetkových poměrů a způsob jejich doložení (výpisy z účtu, faktury a výpis z katastru nemovitostí), ovšem tyto již nebyly předloženy soudu, resp. soudu byl předložen pouze výpis z katastru nemovitostí. Samotné předložení pouze výpisu z katastru působí podezřele, neboť není logické, proč by si původní věřitel uchovával pouze jeden z dokladů. A dále soud nebyl schopen seznat, k prokázání kterých skutečností byl tento předložen, neboť ve vztahu k prokázání úvěruschopnosti tento nedokládal ničeho. Ostatně žalobkyně ani netvrdila, kterou skutečnost má výpis z katastru nemovitostí dokládat.V daném případě se tedy ze zákaznické karty, kterou žalobkyně soudu předložila jako jediný doklad prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, podává, že původní věřitel sice získala určité dílčí informace o žalovaném, ovšem ohledně jejich ověření již ničeho nepředložila. Žalobkyně se pak neúčastí na ústním jednání ve věci připravila o možnost být poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že v popsaném ohledu je potřeba doplnit důkazní návrhy.Soud tedy uzavírá, že původní věřitel před uzavřením smlouvy o zápůjčce nepostupoval s odbornou péčí, jelikož řádně nezkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku podle § 86 ZSÚ (resp. neunesla v tomto směru důkazní břemeno). Jelikož tedy soud dospěl k závěru, že původní věřitel jako poskytovatel úvěru neposoudil schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. a s § 588 o. z. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se totiž nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o zápůjčce neplatnou, avšak bylo prokázáno, že původní věřitel žalovanému poskytl částku , částka, , posoudil soud právní vztah mezi původním věřitelem, resp. žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o. z., jelikož ochuzená přenechala obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu uvedenou částku. V řízení pak bylo prokázáno, že žalovaný uhradila původnímu věřiteli částku , částka, , když žalovaný svoji pasivitou způsobil, že v řízení nevyšlo najevo, že by snad uhradil něčeho více, než vyplynulo z žalobních tvrzení a z žalobkyní předložených důkazů. K vrácení tak stále zbývá částka , částka, , jež představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. Jelikož nebyl v řízení učiněn návrh na stanovení lhůty pro vrácení poskytnuté částky s ohledem na možnosti žalovaného, určil soud přiměřenou dobu dle obecných ustanovení pro vrácení bezdůvodného obohacení. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, uplatní se pravidlo podle § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Spla