22 C 313/2025-55 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Dle žaloby podané dne 24. 7. 2025 nárok žalobkyně vznikl z titulu nesplacené půjčky poskytnuté žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřené dne 29. 10. 2005, podle níž byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se částku vrátit ve výši 41 600 Kč (půjčka ve výši 25 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 16 600 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v pravidelných týdenních splátkách po 800 Kč, splácených v hotovosti, tj. do 28. 10. 2006, když však žalovaný zaplatil pouze 6 200 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému, po kterém žalobkyně nárokuje částku odpovídající poskytnuté jistině, jak jí byl dluh postoupen po započítání provedených plateb na jistinu a na souhrnný poplatek, tedy požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 21 274,04 Kč a zákonný úrok z prodlení od 29. 10. 2006 z této částky do zaplacení, který žalobkyně vyčíslila za období od 29. 10. 2006 do 21. 7. 2024 částkou 42 548,08 Kč, když žalovaný přes předžalobní výzvu již nic nezaplatil.2. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil a zůstal po celou dobu zcela pasivním.3. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující:4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 (na č. l. 29–42), z výpisu pohledávek ze dne 4. 10. 2024 (na č. l. 44–46) a z potvrzení o úhradě kupní ceny ze dne 10. 10. 2024 (na č. l. 43) soud zjistil, že předmětná pohledávka byla platně postoupena na žalobkyni, a že žalovaný byl o postoupení pohledávky informován.5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ze dne 12. 12. 2022 (na č. l. 28) soud zjistil, že žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, totožnou s osobou postupníka uvedenou ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024, a že je oprávněna uplatňovat postoupené pohledávky.6. Ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 29. 10. 2005 (na č. l. 26–27) soud zjistil, že tuto uzavřela společnost , právnická osoba, se žalovaným a že žalovanému byla na základě této smlouvy poskytnuta v hotovosti částka 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným souhrnným poplatkem ve výši 16 600 Kč, tedy celkem 41 600 Kč, když půjčka měla být splacena v hotovosti v 52 pravidelných týdenních splátkách. Bližší účel souhrnného poplatku či popis konkrétního protiplnění náležejícího žalovanému za jeho zaplacení smlouva neobsahovala.7. Výzvou před podáním žaloby ze dne 23. 6. 2025 (na č. l. 47) žalobkyně žalovaného vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení žalované částky do 8. 7. 2025. Výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 6. 2025, jak soud zjistil z podacího lístku ze dne 24. 6. 2025 (na č. l. 48).8. Z údajů České národní banky o výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v rozhodné době – ARAD – soud zjistil, že v roce 2025 činila maximální úroková sazba spotřebitelských úvěrů 13,44 % ročně.9. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 29. 10. 2005 písemně smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se sjednaným souhrnným poplatkem. Žalovaný se zavázal zaplatit původní věřitelce půjčenou částku spolu s poplatkem, tj. celkem 41 600 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 byla pohledávka postoupena žalobkyni, žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila. Na pohledávku bylo žalovaným zaplaceno 6 200 Kč, a dále již ničeho, když žalovaný neuvedl ani neprokázal, že by na žalovaný nárok uhradil více, a to přes výzvu žalobkyně před podáním žaloby ze dne 23. 6. 2025, kterou ho zároveň žalobkyně vyzvala k jejímu zaplacení nároku do 8. 7. 202510. Pro hmotněprávní posouzení vztahu mezi účastníky a další úvahy soud postupoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžik vzniku právního poměru mezi účastníky (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).11. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.12. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.13. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.14. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.15. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 dospěl k závěru, že: „občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona). Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), když je v rozporu se zákonem.16. V dané věci soud dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků ve smlouvě o půjčce byla v rozporu s dobrými mravy, vycházel zejména ze skutečnosti, že je poměrně nejasné, co částka označená jako „souhrnný poplatek“ ve skutečnosti představuje, a je proto nutné jej právně hodnotit jako cenu půjčky - úrok. Z těchto závěrů pak lze dovozovat, že půjčka byla sjednána se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši přes 60 % ročně, a to bez bližšího odůvodnění výše tohoto úroku. Dále má soud za to, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo k sjednání úroků s přiměřenou výší, a to i v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Soudy ve své rozhodovací praxi pak dovodily, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.17. Soud pro další závěry vycházel z toho, že je obecně známé, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských úvěrů dle časových řad ARAD ČNB činila průměrně 13,44 % ročně. V projednávané dohodnutá výše úroků (ve výši přes 60 % ročně) podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.18. Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.19. Soud v daném případě dospěl k závěru, že ujednání o úrocích s ohledem na formulaci celé smlouvy a její podobu nelze oddělit od ostatního obsahu a je třeba mít za to, že neplatnou je celá smlouva.20. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal částku 25 000 Kč a z této částky uhradil pouze 6 200 Kč, má soud za to, že je třeba dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve zbytku poskytnuté částky, tj. 18 800 Kč.21. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.22. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat v částce 18 800 Kč nesplnil a v této částce soud shledal podanou žalobu důvodnou, ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.23. Pokud jde o příslušenství, soud s ohledem na neplatnost celé smlouvy dospěl k závěru, že nebyla sjednána lhůta splatnosti ze strany žalovaného a žalovaný tak byl povinen plnit až na výzvu žalobkyně k plnění. V tomto konkrétním případ