29 C 152/2025-75 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a částku , částka, a dále náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím internetových stránek , webové stránky, uzavřel dne , datum, Smlouvu o revolvingovém spotřebním úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně půjčila a poskytla žalovanému částku ve výši , částka, s možností postupného čerpání, když konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, . Žalobkyně poskytnutý úvěr převedla na bankovní účet žalovaného ve výši , částka, . Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil. Proto dle čl. 7 odst. 1 smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne , datum, , přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaný se tak dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne , datum, . Žalobkyně tak po žalovaném požadovala , částka, (jistina: , částka, , poplatek za vyplacení tranší úvěru: , částka, , smluvní úrok: , částka, , poplatek za službu „Klidné spaní“: , částka, , poplatek za službu „Presto“: , částka, a poplatek za službu „Informační SMS servis“: , částka, ) a zákonný úrok z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 % a částku , částka, náhradu nákladů řízení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Žalobkyně byla vyzvána usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , j. č. , spisová značka, k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů.4. Žalobkyně svým podáním ze dne , datum, doplnila svou žalobu, kdy zejména uvedla, že u žalovaného prověřovala základní údaje (počet členů domácnosti, čisté příjmy atd.), jako důkazy však doložila pouze výpis z účtu žalovaného) a ověřila základní registry (evidenci exekucí, insolvenční rejstřík atd.). Dále uvedla, že žalovaný uhradil před podáním žaloby , datum, částku , částka, a to, že žalovaný se zavázal zaplatit smluvní úrok 1,07 % denně z nesplacené jistiny.5. Soud ve věci nařídil na den , datum, jednání. Jelikož se žalovaný, ač řádně obeslán, k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal ani z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu).6. Soud ve věci vycházel z do spisu založených listinných důkazů (listiny: ověření totožnosti na č.l. 14-15, výpis o posouzení úvěruschopnosti na č.l. 16-17, obecné principy posuzování na č.l. 18-20, podací lístek na č.l. 21, smlouva na č.l. 22-24, výzva k zaplacení na č.l. 25, přehled bankovních transakcí na č.l. 26, předžalobní upomínka na č.l. 27, výpis z účtu na č.l. 46-63), ze kterých plynou dále uvedená zjištění.7. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru (k její platnosti viz dále), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši , částka, a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku včetně poplatků do dne , datum, . Žalobkyně žalovanému poskytnutý úvěr ve výši , částka, převedla na bankovní účet žalovaného. Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil (uhradil pouze , částka, ), čímž se ocitl v prodlení. Žalovanému vznikl vůči žalobkyni dluh, který dosud ani přes výzvu neuhradil.8. Podle § 1970 obč. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 odst. 1 obč.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je co do částky ve výši , částka, s příslušenstvím důvodný a podložený příslušnými důkazy (výrok I. tohoto rozsudku), a to jako částka bezdůvodného obohacení po odečtení platby žalovaného.10. Soud dále rozhodl, že žaloba co do částky , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a dále co do částky , částka, , zamítá (výrok II. tohoto rozsudku).11. V rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne , datum, Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.12. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-565/12 či rozsudek Krajského soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne , datum, ).13. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.14. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková… Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli15. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) i