17 C 2/2026-20 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 16 890 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou s žalovaným uzavřel dne 18. 6. 2024. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc ve výši 4 000 Kč, smluvní pokuty za období od 22. 10. 2024 do 7. 8. 2025 ve výši 2 890 Kč a zákonného úroku z prodlení.Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání.Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 18. 6. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky do částky 30 000 Kč, a to za úrok ve výši 40 % p. m., RPSN bylo vyčísleno na 5 513,36 %, a pro případ prodlení se splácením dluhu sjednaly smluvní strany smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Žalobce poskytl žalovanému dne 18. 6. 2024 částku 10 000 Kč (potvrzení o provedené platbě). Žalobce ověřoval totožnost žalovaného a prověřoval úvěruschopnost žalovaného (občanský a řidičský průkaz žalovaného, výpisy z účtu žalovaného). Ke dni 18. 10. 2024 žalobce úvěr zesplatnil pro opakované porušování smluvních podmínek (zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 10. 2024). Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu (výzva ze dne 7. 8. 2025, podací lístek).Ze smlouvy o postoupení pohledávek a přílohy č. 8 ke Smlouvě o kontokorentním úvěru a ke Smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, ze dne 14. 12. 2023 nebyly zjištěny žádné skutečnosti rozhodné pro skutkové či právní posouzení této věci.Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % měsíčně, RPSN byla vyčíslena na 5 513,36 %. Dle ust. § 1813 věty první o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalobce vystupoval v souvislosti s uzavíráním smlouvy jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouva byla smlouvou spotřebitelskou. Žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Smlouva byla uzavřena jako smlouva adhezní, ujednání byla jednostranně určena žalobcem. Dle ust. § 588 věty první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Úplata za poskytnutí peněžních prostředků, úrok ve výši 40 % měsíčně, když v době uzavření smlouvy (červen 2024) byla průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu ve výši 8,9 % ročně (viz statistika úrokových sazeb ČNB – nové obchody, úvěry spotřebitelské) je úplatou zcela nepřiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Odkázat lze i na setrvalou judikaturu Ústavního soudu, který považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, a to právě takovými jednostrannými vnucenými ujednáními (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). RPSN byla ve smlouvě vyčíslena na 5 513,36 %, avšak jako nepřiměřená a rozporná s dobrými mravy byla posouzena již roční procentní sazba nákladů ve výši 94,96 % (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020) či 115,32 % (nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).A proto, s ohledem na naprosto nepřiměřenou úplatu za poskytnutí peněžních prostředků (hodnocenou výší úroku či objektivním kritériem – roční procentní sazbou nákladů), lze uzavřít, že celá smlouva o úvěru je v souladu s ust. § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním, když celé toto právní jednání se zcela zjevně příčí dobrým mravům a jednotlivá ujednání nelze pro svoji komplexnost oddělit od zbytku smlouvy (ust. § 576 o.z. a contrario). Z toho důvodu pak nebylo třeba se blíže zabývat se tím, zda žalobce skutečně náležitě prověřil úvěruschopnost žalovaného (když by tato skutečnost by vedla k obdobnému právnímu posouzení věci).S ohledem na to, že úvěrová smlouva byla shledána absolutně neplatným právním jednáním jako celek, byl žalovaný v souladu s ust. § 2991 o.z. povinen hradit pouze to, oč se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, na tento svůj dluh žalovaný neuhradil ničeho. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 10 000 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou této částky v prodlení. Ve zbývající části, co do smluvní pokuty a poměrné části zákonného úroku z prodlení, byla žaloba pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy zamítnuta.Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce byl ve věci úspěšný z 60 %, žalovaný ze 40 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů ve výši 20 % nákladů žalobce. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, byla náhrada nákladů omezena dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, z částky 1 200 Kč za 3 úkony právní služby po 400 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušální náhrady nákladů po 100 Kč. Celková náhrada nákladů činí 2 300 Kč, část náležející žalobci ve výši 20 % proto činí 460 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.