107 C 8/2021-19 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky 10 000 Kč, když dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o půjčce, kterou účastníci uzavřeli písemně dne 13. 2. 2013 s tím, že žalobce žalovanému půjčil a předal částku 80 000 Kč s tím, že bude vrácena žalovaným do 31. 12. 2013. Žalovaný až dne 3. 5. 2019 zaplatil část dluhu ve výši 28 000 Kč. Dále písemně uznal, že žalobci stále dluží 52 000 Kč a zavázal se vrátit mu je do 31. 5. 2020. Až dne 29. 3. 2021 žalovaný vrátil žalobci dalších 42 000 Kč, zbylých 10 000 Kč mu ale stále dluží. Žalobce toto doložil smlouvou o půjče, doklady o přijetí peněz, uznáním dluhu. 3. Žalovaný v řízení reagoval tak, že namítl prekluzi dluhu s tím, že uznání prekludovaného dluhu je neplatným právním úkonem, v řízení vznesl i námitku promlčení. Dále uvedl, že žalobce žalovanému dluží 11 500 Kč za zapůjčení lešení, což dokládal fakturou vystavenou žalovaným, a že tento dluh proti žalované částce započítává, navrhl tedy zastavení řízení. 4. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po skutkové i právní stránce takto: Soud má tvrzení žalobce za prokázané výše označenými listinnými důkazy. Konstatuje, že účastníci uzavřeli 13. 2. 2013 smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kdy žalovaný měl povinnost dlužnou částku vrátit dne 13. 12. 2013, což neučinil co do částky 10 000 Kč dodnes. 5. Pokud se žalovaný bránil námitkou promlčení, resp. tvrdil prekluzi dluhu, pak lze uvést, že právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110 shora uvedeného zákona). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V dané věci nastala splatnost dluhu dne 1. 1. 2014 a k promlčení tedy mohlo dojít po uplynutí tří let, tedy k datu 1. 1. 2017. Žalovaný však svůj dluh uznal, písemně a co důvodu a výše, a uznání promlčeného dluhu není vyloučeno. Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (§ 110 o.z.). V daném případě byla žaloba podána dne 8. 4. 2021, žalovaný se dluh v uznání dluhu zavázal zaplatit do 31. 5. 2020, je zřejmé, že promlčecí doba ještě neuplynula a námitka promlčení tak není účinná a soud k ní nemůže přihlížet. Pokud žalovaný argumentoval prekluzí, tak soud jen stručně dodává, že uplatnění institutu prekluze v této věci vůbec nepřipadá v úvahu, u prekluze se jedná o právní institut, kdy právo nebylo uplatněno v určitém čase, následkem čehož právo zaniká. K prekluzi však může dojít pouze v případech výslovně stanovených zákonem a k zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne. Taková zákonná úprava v případě smlouvy o půjčce však neexistuje a ani v případě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. neexistovala. 6. Co se týká další námitky započtení, tak tuto žalovaný žádným způsobem neprokázal, jednostranně vystavená faktura žalobcem není věrohodným důkazem o existenci vzájemného závazkového vztahu mezi účastníky, potažmo jakéhokoliv dluhu, další důkazy k tomuto žalovaný soudu nenabídl. 7. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 804,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 750 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 450 Kč ve výši 1 354,50 Kč.