18 C 141/2024-39 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 17 372,35 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 5. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s rámcem 15 000 Kč. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly i úvěrové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (smlouva o úvěru, úvěrové podmínky). Z interního výpisu žalobkyně je zřejmý průběh úvěrového vztahu, zejména, že žalovaný čerpal 15 000 Kč a výše úhrad žalovaného činila celkem 3 976 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením (výpis čerpání, splátek a úhrad). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta plyne, že žalovaný má mít příjem 26 000 Kč, že výdaje činí 9 000 Kč a že byly provedeny lustrace žalovaného. Z tohoto dokumentu není zřejmé, z čeho byly dané informace čerpány (potvrzení o provedení ověření bonity). Z přiložené nahrávky plyne to, že údaj o výdajích byl u žalovaného ověřován telefonicky (zvukový záznam). V době uzavření smlouvy měl žalovaný další dluhy se splátkami cca 5000 Kč měsíčně a nesplacenou částkou cca 60 000 Kč (úvěrová zpráva). Žalovaný byl k plnění dluhu vyzýván ze strany žalobkyně i jejího zástupce (výzva žalobkyně, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). Z výpisu z účtu za listopad 2022 plyne, že konečný zůstatek u kontokorentu je -49 759,46 Kč, obratový zůstatek je v podstatě nulový (výpis z účtu).5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).7. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly jí tvrzené informace získány a především ověřeny. V potvrzení o provedení ověření jsou sice určité údaje uvedeny, ale vůbec není zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným (ať už v žádosti nebo v telefonátu). Žalobkyně sice obsáhle argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel dostatečným způsobem neprověřil správnost uvedených příjmových poměrů žalovaného a dále se v podstatě vůbec nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o jeho pravidelných příjmech za delší období, např. pracovní smlouvu nebo výplatní pásky, doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje ve svém modelu, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Žalobkyně sice doložila výpis z účtu, ale pouze za jeden měsíc, a proto takový výpis není způsobilý prokázat výši stabilního příjmu žalovaného za delší časové období. Navíc jde o výpis ke kontokorentnímu úvěru, který žalovaný načerpal ve výši téměř 50 000 Kč a šlo tak o další významný dluh žalovaného. Dále z něj plyne, že žalovaný není schopen si vytvořit žádnou relevantní finanční rezervu. V době uzavření smlouvy navíc žalovaný již měl řadu splátkových produktů (tři produkty jen za rok 2022) s vysokou nesplacenou jistinou a bylo tedy zřejmé, že žalovaný své finance nezvládá a postupně se u něj kumulují další dluhy. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, a proto nedostatečný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou a především ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. To se pak projevilo i v tom, že žalovaný se dostal do prodlení.8. Pro úplnost soud dodává, že nároky ze smlouvy ze dne 22. 8. 2022 uzavřené mezi účastníky byly uplatněny u zdejšího soudu ve věci 18 C 96/2024, ve které soud rovněž dovodil neplatnost smlouvy pro nezkoumání úvěruschopnosti. Jestliže věřitel jen o několik měsíců později uzavírá s žalovaným další úvěrový produkt a opět se schopností žalovaného důsledně nezabývá, svědčí to o nedbalém přístupu věřitele k plnění jeho zákonných povinností.9. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.10. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.11. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 11 024 Kč (byla předána částka 15 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 3 976 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná, a to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, protože podle názoru soudu je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně.12. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a ani ke konkrétní výzvě soudu nic