18 C 59/2024-39 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 31 784,34 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutou zápůjčku.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 13. 7. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (zápůjčce), na základě které věřitel poskytnul žalovanému v hotovosti 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit celkem 36 259 Kč. Žalovaný uhradil na daný dluh celkem 3 000 Kč (smlouva o zápůjčce, tabulka umoření). Ze související karty zákazníka vyplývá, že příjmy žalovaného byly ověřovány z výměru invalidního důchodu a výdaje měly být ověřovány z výpisů z bankovního účtu, které však doloženy nebyly. Výdaje byly odhadnuty na 3 000 Kč a žalovaný měl další externí splátky ve výši 1 000 Kč (karta zákazníka). Žalovaný pobíral invalidní důchod ve výši 10 050 Kč (oznámení ČSSZ). Původní věřitel pohledávku postoupil ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (vyrozumění o postoupení pohledávky a podací lístek, postupní smlouva a její příloha). Žalovaný byl následně vyzýván k úhradě dluhu výzvou právního zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek).5. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2390 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. I kdyby zákaznická karta měla prokazovat, že předmětné listiny žalovaný předložil, nemůže prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemůže prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ, tedy zda jejich obsah řádně vyhodnotil před poskytnutím úvěru.9. Co se týče příjmové stránky, je zde uveden velmi nízký příjem plynoucí z invalidního důchodu ve výši 10 050 Kč. Dále je zřejmé, že jestliže vůbec byly spotřebitelem předloženy nějaké dokumenty k ověření správnosti spotřebitelem uvedených vstupních údajů, vztahovaly se tyto k příjmu spotřebitele. Ohledně výdajů se původní věřitel zcela spolehl na údaje uvedené spotřebitelem, protože v kartě zákazníka je sice uvedeno doložení výpisů z účtu, nicméně v doplňujícím vyjádření žalobkyně je oproti tomu uvedeno, že majetková situace žalovaného byla zkoumána z výměru invalidního důchodu. Žádné výpisy z účtu žalobkyně nedoložila ani neuvedla, jak případně byl jejich obsah zohledněn. I z karty zákazníka je pak zřejmé, že výdaje byly pouze odhadnuty na 3 000 Kč, což je objektivně nereálně nízká částka. Za situace, kdy původní věřitel řádně neověřoval výdaje žalovaného, má soud za to, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného dostatečným způsobem, tj. nevyžádal si od žalovaného ověřitelným způsobem relevantní doklady o výši jeho plateb za jeho pravidelné výdaje a spolehl se na žalovaným deklarovanou částku. Bylo proto povinností věřitele majetkové poměry žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky zápůjčky. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného dluh splácet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného zápůjčku splatit. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaný žádost „nějak“ vyplnil, nelze akceptovat. K tomu lze dodat, že žalovaný měl objektivně velmi nízký příjem, byl již zatížen splátkou ve výši 10 % jeho měsíčního příjmu a k tomu se měl zavázat k úhradě částky, která dosahuje 30 % jeho ročního příjmu, a to v období 18 měsíců. Bylo proto zjevné, že žalovaný nebude schopen úvěr splatit, k čemuž také obratem došlo.10. Smlouvu o zápůjčce je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta.11. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.12. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 17 000 Kč (byla předána částka 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 3 000 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.13. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a ani ke konkrétní výzvě soudu nic nesdělil ohledně jeho aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit, nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z první doložené výzvy věřitele. Co se týče počátku prodlení proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl poprvé vyzván výzvou odeslanou 25. 1. 2021 k plnění v přiměřené