18 C 126/2025-23 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost k úhradě částky 27 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou z titulu smlouvy o zápůjčce. Žalovaný podle tvrzení žalobce porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutou zápůjčku.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými.Soud podle § 115a o. s. ř. a § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce půjčil žalovanému 30 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit do 25. 11. 2024. Ve smlouvě si strany pro případ prodlení žalovaného sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (smlouva o zápůjčce). Půjčka byla žalovanému vyplacena na jeho účet 15. 11. 2024 (potvrzení o platbě). Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu výzvou zástupce žalobce (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). Podle tvrzení žalobce, které žalovaný nezpochybnil, uhradil žalovaný dne 17. 12. 2024 na daný dluh 3 000 Kč.Obecně platí, že ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Žalobce těmto svým procesním povinnostem dostál, neboť v posuzovaném případě bylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce (§ 2390 o. z.). Na základě této smlouvy žalovaný převzal 30 000 Kč, dostal se do prodlení a následně uhradil pouze 3 000 Kč. Tyto skutečnosti, jak byly tvrzeny a prokázány žalobcem, žalovaný nijak nezpochybnil a v řízení zůstal pasivní.Žaloba proto byla podána důvodně, neboť žalovaný nesplnil svoji povinnost řádně a včas vrátit poskytnutou zápůjčku, čímž se dostal do prodlení, které neodstranil ani na základě výzvy právního zástupce. Žalovaný v řízení netvrdil, že by jeho dluh byl splněn či z jiného důvodu zanikl. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žaloba byla (co do základu) důvodná i ve vztahu k uplatněné smluvní pokutě, která byla ve smlouvě sjednána určitě (utvrzovala splnění konkrétní povinnosti žalovaného, s jejímž plněním se dostal do prodlení), přičemž žalovaný nenavrhl její moderaci z hlediska případné nepřiměřenosti.V dané souvislosti však soud dodává, že smluvní pokutu nelze věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Podle rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, publikovaného pod č. 127/2011 Sbírky, „má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 103/2018). Proto soud nárok na smluvní pokutu přiznal pouze do dne vyhlášení rozsudku (660 Kč + 7 452 Kč) a ve zbývající části tento nárok (proto, že ještě nenastal další den prodlení) zamítl.Ve vztahu k nákladům řízení vyšel soud z toho, že předmětem řízení byla jistina (27 000 Kč), kapitalizovaná smluvní pokuta do 17. 12. 2024 (660 Kč) a dále smluvní pokuta požadovaná do zaplacení (tedy na dobu neurčitou), u které soud vyšel z pětinásobku hodnoty ročního plnění (49 275 Kč). Žaloba byla v tomto smyslu co do částky 41 823 Kč (49 275 Kč – 7 452 Kč) zamítnuta, a proto lze žalovaného považovat za procesně úspěšnějšího, nicméně jemu žádné náklady v řízení nevznikly (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).