18 C 128/2025-37 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 11 524 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.2. Žalovaný se k žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.3. Soud podle § 115a o. s. ř. § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 31. 3. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému 23 000 Kč (smlouva o úvěru). Žalovaný uhradil na daný dluh celkem 40 250 Kč (tabulka umoření). Ze související karty zákazníka vyplývá, že příjmy žalovaného byly ověřovány z výměru důchodu. Výdaje byly pouze odhadnuty na 4 000 Kč a žalovaný měl další splátky ve výši 1 450 Kč (karta zákazníka). Původní věřitel pohledávku postoupil ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (vyrozumění o postoupení pohledávky a podací lístek, postupní smlouva a její příloha). Žalovaný byl následně vyzýván k úhradě dluhu výzvou právního zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek).5. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS pak musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci C755/22).8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. I kdyby zákaznická karta měla prokazovat, že předmětné listiny žalovaný předložil, nemůže prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemůže prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ, tedy zda jejich obsah řádně vyhodnotil před poskytnutím úvěru.9. Co se týče příjmové stránky, je zde uveden nízký příjem plynoucí z důchodu ve výši 9 354 Kč, což odpovídá cca 310 Kč / den. Další tvrzený „příjem domácnosti“ ve výši 10 000 Kč nijak doložen nebyl, a proto k němu nelze přihlížet. Dále je zřejmé, že jestliže vůbec byly spotřebitelem předloženy nějaké dokumenty k ověření správnosti spotřebitelem uvedených vstupních údajů, vztahovaly se tyto pouze k části tvrzeného příjmu spotřebitele; ani ty však soud nemá k dispozici. Ohledně výdajů se původní věřitel zcela spolehl na údaje uvedené spotřebitelem, přičemž odhadnuté výdaje 4 000 Kč měsíčně představují objektivně nereálně nízkou částkou (cca 130 Kč / den). Za situace, kdy původní věřitel nijak neověřoval výdaje žalovaného, má soud za to, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného dostatečným způsobem, tj. nevyžádal si od žalovaného ověřitelným způsobem relevantní doklady o výši jeho plateb za jeho pravidelné výdaje (alespoň za bydlení na ubytovně) a spolehl se zcela na žalovaným deklarovanou částku. Bylo proto povinností věřitele majetkové poměry žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky úvěru. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného dluh splácet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaný žádost „nějak“ vyplnil, nelze akceptovat.10. Přestože si je soud vědom různých právních názorů, kloní se k tzv. formálnímu pojetí zkoumání úvěruschopnosti, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu spotřebitel na úvěr plnil (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22). Tento názor je dále podpořen i samotným zněním § 86 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že úvěr může být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného však takový závěr učinit nešlo. Samotný závěr o tom, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka, proto vede k neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru. To plyne i z judikatury NSS, který dovodil, že splnění úvěrové smlouvy uzavřené spotřebitelem nemůže porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele zhojit. Je tomu tak proto, že negativní důsledky uzavření této smlouvy (jako například nadměrné zadlužení či platební neschopnost) mohou nastat i po případném splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Opačný výklad by mohl věřitele motivovat k neplnění jejich povinnosti vyplývající z čl. 8 směrnice CCD, a mohl by tak zbavit toto ustanovení užitečného účinku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2024, č. j. 9 As 127/2024-34).11. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta.12. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obo