18 C 155/2025-41 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 30 997 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.3. Žalobkyně jednala s žalovaným o uzavření úvěrové smlouvy na částku 30 000 Kč, přičemž k jejímu podpisu ze strany žalovaného mělo dojít pouze následným uhrazením verifikační platby ze dne 10. 7. 2024 (návrh úvěrové smlouvy a úvěrové podmínky, záznamy o vložení do systému, potvrzení o platbě, informační formulář, přehled splátek). Žalovanému byla dne 10. 7. 2024 zaslána na jeho účet částka 27 500 Kč, částku 2 500 Kč si žalobkyně ponechala (potvrzení o platbách). Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 4 600 Kč (bonita smlouvy). Žalovaný byl následně vyzván k úhradě žalobkyní i jejím zástupcem (upomínky, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).4. Žalovaný uvedl výdaje na bydlení 10 000 Kč a na dřívější dluhy 4 500 Kč (prohlášení o výdajích). Z dokumentů ohledně posouzení úvěruschopnosti plyne, že žalovaný žádné výdaje kromě výše uvedených neuvedl (posouzení úvěruschopnosti, prohlášení). Výplatní pásky a výpis z účtu žalovaného dokládají jeho příjmy od března do června 2024 (výplatní pásky, výpis z účtu). Potvrzení o platbě dokládá výši plateb za bydlení 16 500 Kč (potvrzení o platbě). Žalobkyně prováděla lustrace žalovaného, přičemž žalovaný měl ještě jeden závazek z 1. 7. 2024 ve výši 14 340 Kč (výpis cebia, REPI report).5. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.6. Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.7. Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.8. V řízení nebylo prokázáno, že by byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s obsahem, z něhož žalobkyně dovozuje své konkrétní nároky. Smlouva o spotřebitelském úvěru navíc obecně vyžaduje písemnou formu. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1741/2017, písemná forma právního jednání (ve smyslu § 561 a § 562 o. z.) předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012, jejichž závěry, byť se týkají formy právního úkonu podle ustanovení § 40 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, lze aplikovat i na formu právního jednání podle ustanovení § 562 odst. 1 o. z.).9. Verifikační platba ze strany dlužníka nepředstavuje řádný podpis, protože neumožňuje zachycení obsahu listiny, která má být takto „podepsána“. Byť verifikační platba je způsobila prokázat jednající osobu, není způsobilá zajistit a prokázat, k jaké smlouvě a s jakým obsahem směřoval projev vůle dlužníka vyjádřený pouze verifikační platbou bez jakéhokoli (elektronického) podpisu. Jinými slovy, ze skutečnosti, že žalovaný zaslal verifikační platbu, obsah tvrzené smlouvy o úvěru zjistitelný není, zjistitelné není ani to, že s tvrzeným zněním smlouvy o úvěru byl žalovaný seznámen a že projevil vůči žalobkyni vůli k jejímu uzavření se žalobkyní tvrzeným obsahem. Žalobkyní navržené důkazy neprokazují, že by žalovaný (elektronickým) podpisem vyjádřil svůj souhlas s jí tvrzenou smlouvou a že by jí tedy byl vázán. Žalobkyně se k jednání nedostavila, a proto jí soud nemohl v daném ohledu poskytnout poučení a výzvu podle § 118a o. s. ř.10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018).12. Za situace, kdy bylo prokázáno poskytnutí částky 27 500 Kč žalovanému a vrácení částky 4 600 Kč, lze učinit závěr o částečné důvodnosti žaloby. Žalobkyně totiž reálně byla ochuzena o částku 22 900 Kč, která odpovídá kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni vydat (§ 2993 o. z.). S ohledem na závěr o neuzavření smlouvy soud nepřihlédl při vypořádání bezdůvodného obohacení k částce 2 500 Kč, kterou si žalobkyně ponechala jako provizi, protože šlo o plnění, které žalovaný fakticky neobdržel. Jelikož nebylo prokázáno uzavření smlouvy, nenáleží žalobkyni žádné další tvrzené sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.13. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Co se týče počátku prodlení soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván předžalobní výzvou k plnění celého dluhu v přiměřené lhůtě do 7 dnů. První den prodlení žalovaného tak připadá na 7. 3. 2025, čemuž odpovídá i přiznaná sazba úroku z prodlení. Úrok z prodlení pak byl přiznán pouze z částky, s jejímž vrácením je žalovaný v prodlení.14. I kdyby však soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena konkludentně a nikoli písemně (což by samo o sobě nemělo za následek neplatnost smlouvy), přesto nelze žalobkyni nároky ze smlouvy přiznat. Žalovaný by v tomto vztahu měl postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.15. Úvěruschopnost žalovaného v dané věci nebyla řádně posouzena, protože samotná skutečnost, že žalovaný má standardní příjem, ještě neznamená, že není třeba zkoumat jeho výdaje. Žalobkyně ohledně výdajů žalovaného měla k dispozici pouze potvrzení o platbě nájmu ve výši 16 500 Kč a informaci o další splátce ve výši 4 500 Kč. Dále pak měla informaci o dalšímu úvěru, který žalovaný ani neuvedl, a to ve výši 14 340 Kč z 1. 7. 2024 (tedy několik dnů před uzavřením smlouvy). Co se týče dalších výdajů, neměla žalobkyně žádné reálné informace k dispozici, přičemž vycházela z různých statistických modelů a údajů. Již samotná skutečnost, že žalovaný uvedl náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč, ač činily 16 500 Kč, a dále neuvedl další úvěr ve výši 14 340 Kč, měla vést žalobkyni k daleko důslednější kontrole a ověřování majetkových poměrů žalovaného. Jestliže se však věřitel detailně nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného další doklady o jeho pravidelných výdajích a jeho celkové majetkové situaci, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalovaného.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 753,07 Kč, přičemž tato částka představuje 47,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,88 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26,12 %). Tyto náklady sestávají ze zaplacen