18 C 81/2025-55 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 16 798,19 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.3. Soud podle § 115a o. s. ř. a § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o bankovních službách a dále o povoleném debetu ve výši 15 000 Kč (smlouvy, informace pro spotřebitele, oznámení o úrokových sazbách, obchodní podmínky). Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtu a další podklady, z nichž plyne, že příjem žalovaného činil 28 000 Kč – 53 600 Kč a že měl dále měsíční splátky ve výši cca 4 000 Kč (žádost o úvěr, interní výpis, výpisy z účtu). Žalovaný byl opakovaně upomínán s ohledem na jeho prodlení, poté byl úvěr zesplatněn a zůstatek ve výši -16 798,19 Kč byl převeden na zvláštní účet (výzva, odstoupení, oznámení, výpis z účtu). Žalovaný byl poté k úhradě vyzván i zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“).6. V posuzovaném případě soud uzavírá, že mezi věřitelem (bankou, úvěrujícím) na straně jedné a žalovaným (spotřebitelem, úvěrovaným) na straně druhé vznikl smluvní závazkový vztah, který je hodnocen jako smlouva o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.). Smluvní dokumentace upravovala splácení čerpaných prostředků úvěru, míru sjednané úrokové sazby, jakož i další smluvní podmínky. Z hlediska obsahu není důvod hodnotit smlouvu či kteroukoliv její část jako neplatnou pro rozpor s ustanoveními chránícími spotřebitele. S ohledem na poměrně vysokou výši příjmů žalovaného soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně vyhodnotila jeho schopnost poměrně nízký úvěr splatit, a to i s přihlédnutím k jeho dosavadním splátkám ve výši cca 4 000 Kč. Z prokázaného průběhu závazkového vztahu je rovněž patrno, že žalovaný nedodržoval řádně sjednané podmínky a dostal se do prodlení. Protože žalovaný porušil smluvní podmínky, věřitel v souladu se smlouvou úvěr zesplatnil a žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté plnění včetně sjednaných úroků. Úroky z prodlení byly přiznány podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 373 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 798,19 Kč sestávající z částky 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení), 300 Kč (výzva k plnění) a 400 Kč (žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 300 Kč ve výši 273 Kč. Za doplňující vyjádření soud náhradu nepřiznal, protože šlo o doplnění, které mohlo být uvedeno již v žalobě.8. Soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dospěl k závěru, že návrh lze hodnotit jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Struktura skutkového děje je vždy obdobná a liší se pouze jednotlivé údaje.