18 C 28/2026-43 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 44 736,62 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.3. Soud podle § 115a o. s. ř. a § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 7. 4. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr (smlouva o úvěru, úvěrové podmínky). Úvěrový rámec byl postupně dvakrát navýšen (informace a dodatky). V době uzavření smlouvy neměl žalovaný jiné úvěry (úvěrová zpráva). Z interního výpisu žalobkyně je zřejmý průběh úvěrového vztahu, zejména že žalovaný čerpal celkem 88 894 Kč a výše úhrad žalovaného činila celkem 64 259 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Z karty klienta plyne, že žalovaný měl mít příjem 23 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 15 000 Kč (karta klienta). V důsledku prodlení žalovaného žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaný byl poté k plnění dluhu vyzván ze strany zástupce žalobkyně (zesplatnění, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). V říjnu 2024 měl žalovaný příjem 35 439 Kč (výplatní lístek).5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).7. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly jí tvrzené informace získány a především ověřeny. V kartě klienta jsou sice určité údaje uvedeny, ale vůbec není zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným. Žalobkyně sice obsáhle argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel dostatečným způsobem neprověřil správnost uvedených příjmových poměrů žalovaného a dále se v podstatě vůbec nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o jeho pravidelných příjmech a výdajích za relevantní dobu, např. pracovní smlouvu či daňová přiznání, výpisy z účtu, doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje ve svém modelu, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. V dané situaci byl navíc tvrzený příjem žalovaného doložen výplatním lístkem pouze za jediný měsíc, a to navíc ještě nikoli k okamžiku uzavření smlouvy; tento proto není podkladem, z něhož by bylo možné dovodit skutečnou výši pravidelného příjmu žalovaného. O to důsledněji měla žalobkyně v daném případě postupovat. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, a proto nedostatečný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet bez důvodných pochybností.8. Přestože si je soud vědom různých právních názorů, kloní se k tzv. formálnímu pojetí zkoumání úvěruschopnosti, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu spotřebitel na úvěr plnil (srov. především rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22). Tento názor je dále podpořen i samotným zněním § 86 odst. 1 poslední věty ZSÚ, tedy že úvěr může být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného však takový závěr učinit rozhodně nešlo. Samotný závěr o tom, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka, proto vede k neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru. To plyne i z judikatury NSS, který dovodil, že splnění úvěrové smlouvy uzavřené spotřebitelem nemůže porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele zhojit. Je tomu tak proto, že negativní důsledky uzavření této smlouvy (jako například nadměrné zadlužení či platební neschopnost) mohou nastat i po případném splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Opačný výklad by mohl věřitele motivovat k neplnění jejich povinnosti vyplývající z čl. 8 směrnice CCD, a mohl by tak zbavit toto ustanovení užitečného účinku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2024, č. j. 9 As 127/2024-34).9. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.10. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.11. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 24 635 Kč (byla předána částka 88 894 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 64 259 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná, a to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, protože je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně.12. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a ani ke konkrétní výzvě soudu nic nesděl