113 C 22/2020-88 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Návrhem doručeným soudu dne 16. 12. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 31.626 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 30. 10. 2019 smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly dne 31. 10. 2019 žalovanému vyplaceny prostředky ve výši 25.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 1.670 Kč. Do data zesplatnění žalovaný uhradil pouze jednu splátku ve výši 1.670 Kč, a to dne 26. 11. 2019. Žalobce po žalovaném požaduje i smluvní pokutu dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 499 Kč, dále náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy a smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy. Žalobce po žalovaném požaduje novou jistinu úvěru v celkové výši 29.624,06 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 24.912,20 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zepslatnění úvěru ve výši 4.711,86 Kč) s příslušenstvím, dále smluvní pokutu dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 499 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 200 Kč s příslušenstvím, dále smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy kapitalizovanou ke dni sepisu žaloby ve výši 1.303,28 Kč a úrok ve výši 75,95 % ročně z částky 24.912,20 Kč ode dne 30. 5. 2020 do zaplacení. 2. Procesní stanovisko žalovaného se soudu nepodařilo zjistit, neboť se k nařízenému jednání nedostavil. 3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 30. 10. 2019 byl sepsán návrh na uzavření smlouvy o úvěru mezi žalobcem, jakožto poskytovatelem úvěru a žalovaným, jakožto klientem, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit úvěr ve 48 měsíčních splátkách po 1.670 Kč, dále se zavázal hradit zápůjční úrokovou sazbu ve výši 75,95 % ročně. V bodu 6. smlouvy jsou uvedeny důsledky vyplývající z prodlení klientů, a to pod bodem 6.1. smlouvy ve výši 499 Kč, jakožto smluvní pokuta za nesplacení kterékoliv splátky či její části v délce 30 dnů (maximálně však 2.999 Kč za každý kalendářní rok), dále v bodě 6.2. smlouvy je specifikována náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením o délce 15 dnů (200 Kč) a v bodě 6.5. smlouvy je specifikována smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalovanému byl vyplacen spotřebitelský úvěr ve výši 25.000 Kč dne 31. 10. 2019 na jeho účet [číslo] [bankovní účet]. Dopisem ze dne 24. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu a upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru. Dne 22. 1. 2020 žalovaný požádal o úpravu splátkového kalendáře, tedy o odklad 3 splátek, a to prostřednictvím formuláře. Žalovanému byl vystaven upravený splátkový kalendář a 3 splátky s datem splatnosti 24. 12. 2019, 24. 1. 2020 a 24. 2. 2020 byly posunuty. Dopisem ze dne 28. 5. 2020 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru. Jak vyplynulo z karty klienta, žalovaný uhradil pouze 1 splátku ve výši 1.670 Kč, a to dne 26. 11. 2019. 4. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 5. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele n