13 C 101/2020-64 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Návrhem doručeným soudu dne 15. 7. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 9.765,48 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 1. 8. 2017 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě které bylo žalovanému vyplaceno 7.000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit mimo jistinu ještě částku 5.330 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 932 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 2.194 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 2.204 Kč. Žalovaný nehradil sjednané částky řádně a včas, čímž porušil závazky ze smlouvy, poslední splátka byla uhrazena dne 18. 9. 2017. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 1.950 Kč. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Žalobce po žalovaném požaduje částku 9.765,48 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 5.423,54 Kč, dlužné částky poplatku 4.341,94 Kč, kapitalizovaných úroků 2.564,58 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1.027,21 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5.423,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 5.423,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. 2. V dané věci se jedná o řízení s mezinárodním prvkem za situace, kdy žalovaný je [anonymizováno] státním příslušníkem, nyní bez zjištěného trvalého pobytu na území ČR. Ve věci je dána příslušnost soudu ČR k rozhodování věci dle článku 7 odst. 1) písm. b) druhá odrážka Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 3. Usnesením č. j. 13 C 101/2020-46 ze dne 12. 4. 2021 byl žalovanému ustanoven opatrovníkem pro řízení Mgr. [jméno] [příjmení], advokát. 4. Opatrovník navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Má za to, že žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce dodržel postup uvedený v ustanovení § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Poukazuje na ustanovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018-77. Má za to, že právní předchůdce žalobce nepostupoval dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru (posouzení úvěruschopnosti), v důsledku čehož nedošlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. 5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 1. 8. 2017 byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi [právnická osoba] a žalovaným, na základě které se do dispozice žalovaného dostalo 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek ve výši 5.330 Kč sestávajícího z úroku 932 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení 2.194 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení 2.204 Kč. Zápůjčka měla být uhrazena ve 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Dle tabulky umoření žalovaný uhradil celkem 1.950 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno dne 20. 1. 2020. Podáním ze dne 23. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou. 6. Pokud se týká posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pak k tomu se vyjádřil právní zástupce žalobce ve svém písemném podání ze dne 15. 10. 2020, ve kterém odkazuje na znění smlouvy, kde je uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že [anonymizováno] před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem zákaznické karty“. Dále uvádí, že právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, právní předchůdce žalobce ani žalobce však nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Žalobce tak má za to, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku byla dostatečná. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelské