13 C 76/2021-47 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se svým návrhem doručeným soudu dne 18. 12. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 8.000 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 8. 8. 2017 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba], [IČO]) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky zaplatit 1.400 Kč jako kapitalizovaný úrok, 2.000 Kč jako odměnu za administrativní činnost a 4.000 Kč za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný se zavázal dluh uhradit v 58týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se závazek stal splatným, a to dne 18. 9. 2018 (splatnost poslední splátky). Právnímu předchůdci žalobce vznikl nárok na úhradu dosud nesplacené části dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 převedena na žalobce a změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem. Celková hodnota pohledávky ve výši 10.000 Kč sestává z: dlužná jistina 6.161,06 Kč, dlužný poplatek 1.838,94 Kč. Žalobce po žalovaném požaduje i příslušenství dluhu, tj. úroky a zákonné úroky z prodlení a to i v kapitalizované formě za uvedená období v žalobě. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na dluh neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, dne 8. 8. 2017 uzavřel žalovaný s [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce částku celkem 17.400 Kč, která sestává z: jistina 10.000 Kč, úrok ve výši 1.400 Kč, poplatek 2.000 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal hradit po 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Dopisem ze dne 30. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu právním zástupcem žalobce. Žalovaný uhradil celkově 9.400 Kč, což vyplynulo z tvrzení žalobce. Součástí spisového materiálu je zákaznická karta, jež je datována 7. 8. 2017. 4. Usnesením č. j. 13 C 76/2021-26 ze dne 20. 4. 2021 byl žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzván, aby žalobu doplnil tak, že bude tvrdit a prokazovat, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. Ve svém písemném podání doručeném soudu dne 13. 5. 2021 právní zástupce žalobce sdělil, že schopnost splácet byla ověřována právním předchůdcem žalobce, a to na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, s tím, že byla ověřena majetková situace žalovaného, z pracovní smlouvy a z výplatní pásky, současně bylo zjištěno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Na základě této žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzována schopnost splácet zápůjčku a možnost dostát svému závazku. Původní věřitel pak vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení zápůjčky. Soudu byla doložena výplatní páska za období 5/2017 ze které bylo zjištěno, že zaměstnavatelem žalovaného v uvedeném období byl [právnická osoba], dále byla doložena část fotokopie pracovní smlouvy žalovaného; žalovanému byla v uvedeném období vyplacena čistá mzda 12.296 Kč měsíčně. 5. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil [anonymizováno] spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle