13 C 90/2021-46 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce [číslo] která byla uzavřena mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 6.000 Kč. Od data uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek žalovaný uhradil celkem 727 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil, neboť nepřebírá soudní zásilky, a to ani na adrese [adresa] adrese trvalého pobytu ve Slovenské republice [anonymizováno 5 slov], Slovenská republika. 3. V dané věci se jedná o řízení s mezinárodním prvkem, když žalovaný je slovenským státním příslušníkem. Ve věci je dána příslušnost soudu ČR k rozhodování věci, a to dle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 28. 12. 2018 uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovaným, byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit navíc částku 4.184 Kč sestávající z úroku ve výši 799 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 2.410 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 975 Kč. Celkovou částku 10.184 Kč se žalovaný zavázal uhradit formou 45 splátek po 227 Kč, kdy poslední splátka činila 196 Kč. Žalovaný uhradil celkem 727 Kč, což vyplývá z tabulky umoření. Následně dne 20. 1. 2020 došlo k postoupení pohledávky na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne. Pohledávka za žalovaným je uvedena v seznamu postoupených pohledávek. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou k plnění ze dne 28. 1. 2021. 5. K výzvě soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného podal žalobce dne 28. 6. 2021 v zastoupení své vyjádření, ve kterém se uvádí, že právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy ze dne 9. 9. 2018 na neurčito, výplatních pásek za měsíc říjen a listopad 2018, současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako manipulační dělník ve firmě [právnická osoba], nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty, ani zápůjčku u jiné společnosti, a s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčky je dostatečná. Ze zákaznické karty ze dne 28. 12. 2018 bylo zjištěno, že příjem žadatele je 15.329 Kč. Dále se zde uvádějí další čisté příjmy domácnosti 15.900 Kč, tj. příjmy celkem 31.229 Kč, běžné měsíční výdaje jsou odhadovány ve výši 3.000 Kč. Následně je uvedeno, že byla ověřena pracovní smlouva z 9. 9. 2018 na dobu neurčitou a 2 výplatní pásky za říjen a listopad 2018. 6. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschop