21 C 118/2022-66 — Okresní soud ve Znojmě

Žalobou doručenou soudu dne 31. 3. 2022 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 1.000 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že jeho právní předchůdce s žalovaným dne [datum] uzavřel smlouvu o zápůjčce ve výši 1 000 Kč, podle které měl žalovaný zápůjčku vrátit spolu s navýšením o 240 Kč do 1. 9. 2014. Žalovaný nesplatit nic a dostal se do prodlení. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě jím předložených důkazů. Z předložené smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] o zápůjčce soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena spotřebitelská zápůjčka, z obsahu plyne, že žalovanému byla poskytnuta hotovost ve výši 1 000 Kč, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit mj. jistinu ve výši 1 000 Kč do 1. 9. 2014. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení postoupení vyplynulo postoupení předmětné pohledávky na žalobce. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V daném případě tak soud dospěl k závěru, že tento neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 1 000 Kč. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl žalobě z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení, kdy soud vyšel z toho, že žalovaný zjevně počítal s tím, že má vrátit tuto částku dle ujednání jinak neplatné smlouvy. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 5, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.