12 C 216/2023-57 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 8. 2023 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 73.410 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že žalobce s žalovaným dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 38.000 Kč s příslušenstvím, podle které měl žalovaný úvěr splácet ve 24měsíčních splátkách po 3.369 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 10.107 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 38.000 Kč, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. 4. Dále byl soudu předložen formulář návrhu na uzavření smlouvy od revolvingovém úvěru/ smlouva o revolvingovém úvěru, ve kterém je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, adresa klienta, dále oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] a splátkový kalendář. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uhradil tři splátky po 3.369 Kč. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že v údajích o zaměstnání uvedl žalovaný, že je zaměstnán, adresu zaměstnavatele a finanční údaje. Žalovaný uvedl svůj čistý měsíční příjem 39.000 Kč, výdaje celkem 15.272 Kč. Doložil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu za leden - březen 2014, není zřejmé, že by jakkoli osvědčil své výdaje. 5. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1 z.č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 8. Podle § 9 téhož zákona je povinen věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by provedl jakékoliv ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalovaného, nebyla provedena šetření v příslušných registrech, nebyly doloženy výdaje žalovaného a příjmy domácnosti ani počet členů domácnosti. 10. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 11. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 38.000 Kč, na kterou splatil 10.107 Kč. Rozdíl tak činí částku 27.893 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 27.893 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 13. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky ve výši 73.410 Kč s příslušenstvím. Rozdíl mezi přiznanou částkou a žalovanou částkou ve výši 45.517 Kč pak soud jako nedůvodný zamítl s ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, přiznáno bylo pouze bezdůvodné obohacení. 14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšnější žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.