12 C 133/2024-38 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 4. 2024 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 48.495,12 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že dne , datum, uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, , , adresa, , , právnická osoba, , IČ: , IČO, s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy žalovaná vyčerpala finanční prostředky, které nesplácela, proto právní předchůdce žalobce využil svého smluvního oprávnění a úvěr na základě odstoupení od úvěrové smlouvy č. , hodnota, prohlásil ke dni 30. 6. 2023 splatný. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 1.700 Kč.2. Následně došlo k postoupení pohledávky na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 7. 2023 s účinností k 11. 7. 2023. O tomto byla žalovaná informována. Postoupená pohledávka sestává z nesplacené jistiny ve výši 39.413,89 Kč, nesplaceného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 3.097,09 Kč a z nesplacené smluvní pokuty ve výši 213,10 Kč.3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jim předložených důkazů.4. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že mezi účastníky smlouvy byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru. Dále bylo doloženo, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 39.407 Kč, žalovaná uhradila 1.700 Kč.5. Uzavření smlouvy předcházelo vyplnění formuláře, ve kterém je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, adresa klienta a dále informace o majetkových a osobních poměrech klienta. V údajích o zaměstnání uvedla žalovaná, že je na rodičovské dovolené, má jednu vyživovací povinnost. Žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem 15.500 Kč, další příjmy domácnosti 180.000 Kč, výdaje celkem 25.000 Kč, dále že vlastní dům/byt, který je splácen. Toto však není nijak podloženo a ověřeno, nebylo prokázáno, že věřitel jakkoli zkoumal tvrzený příjem domácnosti 180.000 Kč, výdaje.6. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.9. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.11. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.12. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva je tak neplatná.15. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 39.407 Kč, na kterou splatila 1.700 Kč. Rozdíl tak činí částku 37.707 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 37.707 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Nesplacením dluhu se žalovaná dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.17. Žalobce se dále domáhala zaplacení kapitalizované smluvní pokuty a nákladů na vymáhání, kdy soudu nebylo doloženo, že by vznikly náklady na vymožení pohledávky, smluvní pokuta pak pro neplatnost smlouvy nebyla sjednána. S ohledem na skutečnost byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.654,40 Kč, přičemž tato částka představuje 40 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70 % a úspěchu žalované v rozsahu 30 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.958 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 48.495,12 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.800 Kč ve výši 378 Kč.