12 C 84/2024-50 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 1. 2024 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 12.786,59 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 2.671,42 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, s žalovanou dne , datum, uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla věřitelem za žalovanou uhrazena kupní cena zboží či služby ve výši 24.230 Kč, podle které měla žalovaná úvěr splácet v 60měsíčních splátkách. Žalovaná splácela nepravidelně, právní předchůdce žalobce proto odstoupil od smlouvy a úvěr zesplatnil k 30. 6. 2023. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 17.816 Kč. Následně došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, kdy 10. 7. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena s příslušenstvím na žalobce.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě ní předložených důkazů.3. Z předložené žádosti/smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že mezi smluvními účastníky měla být dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Smlouva není ze strany žalovaná nijak signována.4. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že ve prospěch žalované byly vyplaceny finanční prostředky v úhrnné výši 24.230 Kč. Na toto žalovaná uhradil celkem 17.816 Kč.5. Z odstoupení od smlouvy bylo zjištěno, že dne 25. 5. 2023 právní předchůdce žalobce od smlouvy odstoupil a žalovanou vyzval k úhradě pohledávky.6. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 7. 2023 bylo zjištěno, že skutečnost postoupení pohledávky na žalobce bylo oznámeno žalované.7. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.11. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.12. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.14. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by došlo k uzavření smlouvy o úvěru, nebylo prokázáno ani to, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr.15. Prokázáno bylo, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 24.230 Kč, žalovaná právnímu předchůdci žalobce pak vrátila 17.816 Kč.16. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 24.230 Kč, na kterou uhradila 17.816 Kč. Rozdíl tak činí částku 6.414 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 6.414 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Nesplacením dluhu se žalovaná dostala do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.18. Žalobce se dále domáhal zaplacení kapitalizovaného úroku a smluvní pokuty. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měly být tyto nároky sjednány, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta.19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byla úspěšnější žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.