4 C 132/2025-52 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou podanou soudu dne 19. 3. 2025 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky ve výši 35.373,64 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , a žalovaným byla dne , datum, uzavřena online prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na internetových stránkách www.zaplo.cz smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalobce žalovanému finanční hotovost ve výši 30.000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr spolu s příslušenstvím do 20. 1. 2025, spolu se smluvním úrokem ve výši 5.717,64 Kč. Žalovaný svůj závazek vyplývající ze smlouvy nesplnil řádně a včas, neuhradil ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky z , datum, postoupil původní věřitel , právnická osoba, , pohledávku žalobci. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 35.717,64 Kč sestávající z celkové nesplacené jistiny 30.000 Kč a smluvního úroku 5.717,64 Kč, splatných 20. 1. 2025, spolu s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení od 21. 1. 2025 do zaplacení. Předžalobní výzva byla zaslána dne 18. 12. 2024. Podáním z 20. 6. 2025 žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr splácet byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázích, žalobce všal nedisponuje dokumentací ohledně lustrace v databázích CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historii žalovaného, ani ohledně tvrzených příjmů a výdajů žalovaného ve vztahu k posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.2. Žalovaný se k návrhu písemně nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti na základě výsledků provedeného dokazování.3. Z předložených dokladů žalobce vyplývá, že mezi původním věřitelem , právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena dne , datum, ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, , kdy částka ve výši 30.000 Kč byla žalovanému vyplacena na účet, ze kterého odeslal verifikační platbu, splatnost 12 měsíců, úroková sazba 114,25 %, celková výše úvěru 51.600,96 Kč. Dle výpisu , právnická osoba, bylo žalovanému vyplaceno dne , datum, 30.000 Kč. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze , datum, mezi věřitelem , právnická osoba, ., a žalobcem, včetně seznamu postoupených pohledávek, má soud za prokázané postoupení na žalobce, o tomto původní věřitel uvědomil žalovaného oznámením dne 18. 12. 2024, žalovanému byla odeslána předžalobní výzva dne 18. 12. 2024. Dle předžalobní výzvy původního věřitele z 20. 11. 2024 činí celková dlužná jistina 18.646,25 Kč.4. V žalobě nebylo žádným způsobem tvrzeno ani doloženo, že původní věřitel prověřoval schopnost žalovaného splácet, nebyly tak soudu doloženy žádné důkazy, kterými by žalobce prokázal hodnověrně řádné zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, zejména zkoumání v registrech BRKI, NRKI a SOLUS či centrální evidenci exekucí a zkoumání příjmové a výdajové situace žalovaného coby potenciálního dlužníka.5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen částečně.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Dle skutkových tvrzení žaloby a předložených listinných důkazů měla být mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru. Soud předložené listinné důkazy posoudil a vyhodnotil s přihlédnutím k rozsudku Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, ve kterém SDEU potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný spotřebitelský úvěr. V případě zjištění porušení povinnosti je povinností vnitrostátního soudu vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, dle které se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.11. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce řádně nepřezkoumal a nevyhodnotil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele splácet předmětný úvěr. Žalobce k posouzení úvěruschopnosti netvrdil ani nedoložil zkoumání příjmové a výdajové situace žalovaného, také nebylo doloženo vyhledání žalovaného v centrální evidenci exekucí, ověření v registrech BRKI, NRKI, SOLUS či insolvenčního rejstříku. Soud má proto za to, že v daném případě nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je proto neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Z obsahu listin však vyplývá, že žalovaný finanční částku ve výši 30.000 Kč skutečně obdržel, dlužná jistina činila 18.646,25 na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení z neplatně uzavřené smlouvy, proto je žalovaný povinen uhradit dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru dlužnou jistinu ve výši 18.646,25 Kč. Proto soud vyhověl v rozsahu této částky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, kdy aktivní legitimace žalobce byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení zcela nečinný, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit dlužnou jistinu úvěru v obecné (pariční) lhůtě k plnění (výrok I.).12. Z ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, respektive ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odstavec 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ustanovení představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele, dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobce má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, s ohledem na ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru závisí doba splatnosti od možností žalovaného jako spotřebitele a teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud žalovanému rozsudkem stanovil dobu splatnosti, teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení (§ 1968 o. z.). Proto byla žaloba ve zbytku jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.)13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 o. s. ř., podle výsledků řízení byl ve věci úspěšnější žalovaný, kterému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.