23 C 1/2026-34 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 25 232,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 728,85 Kč od 3. 5. 2025 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 237,99 Kč, neboť mezi žalobcem a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které bylo žalovanému umožněno opakovaně čerpat úvěrový rámec až do částky 79 300 Kč. Úvěr čerpal žalovaný bezhotovostním převodem na účet dne , datum, ve výši 11 500 Kč. Z důvodu nesplácení úvěru žalobce úvěr vypověděl ke dni , datum, . Dlužná částka sestává z jistiny ve výši 11 500 Kč, poplatku za vyplacení úvěru 228,85 Kč, smluvního úroku 13 503,59 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1% denně, kterou žalobce požaduje za období od , datum, do , datum, .2. Žalovaný se ve věci k výzvě soudu nevyjádřil a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto o žalobě rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na podkladě žalobcem předložených listinných důkazů.3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru , název, č. , hodnota, a z ověření identity žalovaného prostřednictvím BankID vzal soud za prokázané, že dne , datum, byla mezi účastníky uzavřena smlouva, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr do částky 79 300 Kč s možností jeho opakovaného čerpání. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet žalobci ve stanovených denních splátkách. Úroková sazba byla sjednána ve výši 0,983 % denně, RPSN činila 1 618,55 %. Splácení úvěru bylo utvrzeno smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaný v prodlení. Z přehledu bankovních transakcí vzal soud za prokázané, že žalovaný čerpal na úvěr dne , datum, částku 11 500 Kč. Z oznámení žalobce ze dne , datum, vzal soud za prokázané, že žalobce úvěrovou smlouvu vypověděl z důvodu neuhrazení dlužných splátek. Ze statistiky úrokových sazeb České národní banky pro kontokorentní úvěry bylo zjištěno, že průměrná výše ročního úroku u tohoto typu úvěrů se v roce 2024 pohybovala v rozpětí 19,77 % - 20,51 %.4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Z provedeného dokazování vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, přičemž z poskytnutého úvěrového rámce vyčerpal žalovaný částku 11 500 Kč. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že mezi stranami úvěrové smlouvy byl sjednán obchodní úrok ve výši 0,983 % denně, což odpovídá úroku ve výši 357,795 % ročně. Z provedeného dokazování vyplývá, že průměrná úroková sazba u kontokoretních úvěrů činila v době uzavření úvěrové smlouvy (, datum, ) 19,77 % ročně. Soud si je vědom, že v databázi České národní banky jsou evidovány průměrné úrokové sazby, a že je tak běžné, že v daném období jsou úvěry sjednávány i s vyšší úrokovou sazbou, nicméně pokud soud porovná průměrnou úrokovou sazbu s úrokovou sazbou smluvenou v úvěrové smlouvě, tak sazba sjednaná v této smlouvě překračuje zjištěnou sazbu průměrnou pro dané období více jak 18násobně. To je natolik markantní nepoměr, že takto sjednaná úroková sazba musí být pohledem ustálené judikatury Nejvyššího soudu (pro srovnání viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp.zn. 33 Odo 236/2005) považována nutně za nemravnou. Na ujednání úvěrové smlouvy o úroku z úvěru je proto třeba v souladu s ustanovaním § 580 občanského zákoníku nahlížet jako na absolutně neplatné právní jednání pro zjevný rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy.8. Soud při rozhodování dále přihlédl k judikatuře Soudního dvora Evropské unie, ze které vyplývá, že článek 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, která vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodování o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 6. 2012, C-618/10, ve věci Banco Español de Crédito SA proti Joaquín Calderon Camin). Dále Soudní dvůr EU dovodil, že neplatné (zneužívající) ujednání by mohl soud podle uvedené směrnice nahradit pouze tehdy, byl-li by spotřebitel zrušením celém smlouvy vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. 11. 2019, C349/18 až C351/18, ve věci NMBS proti Kanyeba, Nijs, Dedroong).9. Z uvedeného vyplývá, že je-li ujednání o úroku ve smlouvě o spotřebitelském úvěru neplatné pro rozpor takového ujednání s dobrými mravy (proto, že nutí spotřebitele platit za poskytnutí úvěru zjevně nemravný úrok), vylučuje čl. 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, aby soud v takovém případě při rozhodování o žalobou uplatněném nároku na zaplacení dlužného (nemravného) úroku z úvěru aplikoval ustanovení § 1802 občanského zákoníku a nahradil neplatné ujednání o výši úrokové sazby tak, že by žalobci přiznal k náhradě obvyklý úrok požadovaný za úvěry poskytované bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Nejedná se totiž o případ, kdy by zrušením smlouvy byl spotřebitel vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům, a kdy by tak dle judikatury Soudního dvora EU bylo přípustné nahradit neplatné ujednání rozhodnutím soudu, neboť ujednání o úroku je ujednáním ve prospěch poskytovatele úvěru, nepřiznání úroku tak nemůže zhoršit postavení spotřebitele, ale toliko poskytovatele úvěru, což však jde k jeho tíži, neboť jako podnikatel, tedy smluvní strana v silnějším postavení, vtělil do spotřebitelské smlouvy zjevně nemravné ujednání.10. Soud proto podanou žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení nemravného úroku z úvěru dle ustanovení § 580 občanského zákoníku z důvodů uvedených výše zcela zamítnul.11. Ve zbývající části nároku pak soud podané žalobě vyhověl, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, že žalobce před uzavřením smlouvy zkoumal schopnost žalovaného úvěr splatit a že žalovaný úvěr částečně čerpal, a to v rozsahu 11 500 Kč. Neplatné ujednání o výši úroku je oddělitelné od zbytku uzavřené smlouvy, jeho neplatnost tak nezpůsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy. V souladu s uzavřenou smlouvou a v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku tak bylo povinností žalovaného čerpanou část úvěru splatit žalobci ve formě dohodnutých splátek. Bylo tak na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokazoval, že čerpaný úvěr zcela nebo zčásti splatit. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proto soud vyšel z toho, že dlužná částka zůstává ve výši uvedené v žalobě. Nezaplacením úvěru ve lhůtě splatnosti se žalovaný následujícího dne po splatnosti dluhu dostal do prodlení s plněním peněžité povinnosti, žalobce má tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši ke dni prodlení. Splácení úvěru bylo utvrzeno smluvní pokutou, žalobci tak s poukazem na ustanovení § 2048 občanského zákoníku náleží i sjednaná smluvní pokuta.12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Úspěch žalobce ve věci činil jen 46,93 % uplatněného nároku, z čehož je zřejmé, že úspěch žalobce byl menší než jeho neúspěch. Za této situace by dle pravidel uvedených v ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. měl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení žalovaný, tomu však v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.