23 C 12/2026-42 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 12 676 Kč spolu se shora specifikovaným úrokem z úvěru a zákonným úrokem z prodlení, neboť mezi právním předchůdcem žalobce společností , právnická osoba, a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaní se zavázala úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 476 Kč, který se skládal z úroku ve výši 12 976 Kč a z poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč formou dohodnutých splátek. Žalovaná však zůstala dlužná na jistině částku 1 817,42 Kč a na poplatku částku 10 858,58 Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, .2. Žalovaná se ve věci k výzvě soudu nevyjádřila a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavila, soud proto o žalobě rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na podkladě žalobcem předložených listinných důkazů.3. Za žádosti o spotřebitelský úvěru a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, vzal soud za prokázané, že mezi společností , právnická osoba, a žalovanou byla uzavřena smlouva, kterou se uvedená společnost zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 16 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 14 476 Kč, který sestává z úroku ve výši 12 976 Kč a poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, formou 18 splátek. Úroková sazba byla stanovena ve výši 86 % ročně, RPSN činila 148,60 %. Z tabulky umoření vzal soud za prokázané, že úvěr ve výši 16 000 Kč byl čerpán dne , datum, a že žalovaná následně v pěti splátkách uhradila celkem 17 800 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a ze soupisu postoupených pohledávek vzal soud za prokázané, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . O této skutečnosti byla žalovaná informována dopisem původního věřitele ze dne , datum, . Ze statistiky úrokových sazeb České národní banky pro úvěry na spotřebu bylo zjištěno, že průměrná výše ročního úroku u tohoto typu úvěrů se v roce , rok, pohybovala v rozpětí 7,96 % - 9,72 %.4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Z provedeného dokazování vyplývá, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou došlo k uzavření úvěrové smlouvy, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné dohodnuté výši 16 000 Kč a právnímu předchůdci žalobce ve splátkách splatila částku 17 800 Kč. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že mezi stranami úvěrové smlouvy byl sjednán obchodní úrok ve výši 86 % ročně. Z provedeného dokazování vyplývá, že průměrná úroková sazba u spotřebitelských úvěrů činila v době uzavření úvěrové smlouvy (, datum, ) 9,69 % ročně. Soud si je vědom, že v databázi České národní banky jsou evidovány průměrné úrokové sazby, a že je tak běžné, že v daném období jsou úvěry sjednávány i s vyšší úrokovou sazbou, nicméně pokud soud porovná průměrnou úrokovou sazbu s úrokovou sazbou smluvenou v úvěrové smlouvě, tak sazba sjednaná v této smlouvě překračuje zjištěnou sazbu průměrnou pro dané období více jak 8násobně. To je natolik markantní nepoměr, že takto sjednaná úroková sazba musí být pohledem ustálené judikatury Nejvyššího soudu (pro srovnání viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp.zn. 33 Odo 236/2005) považována nutně za nemravnou. Na ujednání úvěrové smlouvy o úroku z úvěru je proto třeba v souladu s ustanovením § 580 občanského zákoníku nahlížet jako na absolutně neplatné právní jednání pro zjevný rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy.8. Soud při rozhodování dále přihlédl k judikatuře Soudního dvora Evropské unie, ze které vyplývá, že článek 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, která vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodování o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 6. 2012, C-618/10, ve věci Banco Español de Crédito SA proti Joaquín Calderon Camin). Dále Soudní dvůr EU dovodil, že neplatné (zneužívající) ujednání by mohl soud podle uvedené směrnice nahradit pouze tehdy, byl-li by spotřebitel zrušením celém smlouvy vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. 11. 2019, C349/18 až C351/18, ve věci NMBS proti Kanyeba, Nijs, Dedroong).9. Z uvedeného vyplývá, že je-li ujednání o úroku ve smlouvě o spotřebitelském úvěru neplatné pro rozpor takového ujednání s dobrými mravy (proto, že nutí spotřebitele platit za poskytnutí úvěru zjevně nemravný úrok), vylučuje čl. 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, aby soud v takovém případě při rozhodování o žalobou uplatněném nároku na zaplacení dlužného (nemravného) úroku z úvěru aplikoval ustanovení § 1802 občanského zákoníku a nahradil neplatné ujednání o výši úrokové sazby tak, že by žalobci přiznal k náhradě obvyklý úrok požadovaný za úvěry poskytované bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Nejedná se totiž o případ, kdy by zrušením smlouvy byl spotřebitel vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům, a kdy by tak dle judikatury Soudního dvora EU bylo přípustné nahradit neplatné ujednání rozhodnutím soudu, neboť ujednání o úroku je ujednáním ve prospěch poskytovatele úvěru, nepřiznání úroku tak nemůže zhoršit postavení spotřebitele, ale toliko poskytovatele úvěru, což však jde k jeho tíži, neboť jako podnikatel, tedy smluvní strana v silnějším postavení, vtělil do spotřebitelské smlouvy zjevně nemravné ujednání.10. Byl-li mezi stranami k újmě spotřebitele sjednán nemravný obchodní úrok, je toto ujednání v souladu s ustanovením § 580 občanského zákoníku neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. K takové neplatnosti musí soud přihlédnout i bez návrhu. Ujednání o úroku je oddělitelné od zbytku smlouvy, jeho neplatnost tak nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy. Na základě uzavřené úvěrové smlouvy tak byla žalovaná povinna vrátit právnímu předchůdci žalobce čerpaný úvěr ve výši 16 000 Kč a sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 500 Kč, celkem tedy částku 17 500 Kč. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná již právnímu předchůdci žalobce ve splátkách uhradila celkem částku 17 800 Kč, tedy více, než kolik činil její dluh. Dluh ze smlouvy ú úvěru tak zcela zanikl v důsledku dobrovolného splacení.11. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítnul.12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. o.s.ř. tak, jak je uvedeno výše, neboť ve věci úspěšné žalované v řízení náklady nevznikly.