11 C 315/2023-20 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 152,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] Žalovaný obdržel v den uzavření smlouvy v hotovosti částku 12 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s příslušenstvím v 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Příslušenství představoval úrok vyčíslený na částku 1 155 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5 880 Kč, úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 107 Kč a úhrada za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště v částce 2 160 Kč, žalobou byla požadována rovněž smluvní pokuta ve výši 7 750 Kč. Na svůj dluh však žalovaný zaplatil toliko 10 900 Kč. Právní předchůdce žalobkyně předmětnou pohledávku postoupil žalobkyni a ta je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně se kromě nesplacené souhrnné jistiny v částce 19 152,01 Kč domáhala též obchodního úroku a zákonného úroku z prodlení od [datum] (den následující po ukončení smlouvy) do jejího zaplacení (přičemž tyto úroky částečně kapitalizovala). 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil proti tvrzením uvedeným v žalobě nijak nebrojil. 3. Soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek (žalobkyně a žalovaný se na výzvu soudu k vyjádření k tomuto postupu s doložkou podle § 101 odst. 4 o.s.ř. nevyjádřili). Proto soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání. 4. V rámci dokazování soud provedl důkazy následujícími listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] předpisu splátek soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru ve výši 12 000 Kč, když tuto částku měl splácet v měsíčních splátkách po 1 593 Kč společně s úroky a poplatky v souhrnné výši 10 302 Kč, částka byla žalovanému předána v hotovosti v den uzavření smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu pohledávek, oznámení žalovanému ze dne [datum] a podacího lístku soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobkyni dne [datum]. Z předžalobní výzvy a podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl k zaplacení svého dluhu řádně vyzván. Z písemného tvrzení žalobkyně v návrhu a z transakční historie soud zjistil, že žalovaný zaplatil na pohledávku celkem částku 10 900 Kč. 6. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů má soud za prokázaný skutkový stav, a to že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě došlo k přenechání peněz v hotovosti žalovanému, kdy žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku 12 000 Kč spolu s úrokem v pevné výši, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a úhradou za umožnění platit splátky hotovosti přímo v místě svého bydliště, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Marným uplynutím dohodnuté doby splatnosti jednotlivých měsíčních splátek se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením celých dosud nesplacených dluhů. Na dluh bylo žalovaným doposud zaplaceno celkem 10 900 Kč. Tomuto tvrzení žalobkyně žalovaný nijak neodporoval. Smlouvou o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávek za žalovaným z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem a žalovaný na dluhy dále nic nezaplatil, přestože byl k tomu žalobkyní vyzván předžalobní výzvou. 7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná toliko částečně. 8. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] platně uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku) ve výši 12 000 Kč. Ujednání o„ poplatcích“ v souhrnné výši 10 302 Kč, tj. 86 % jistiny, je zcela nepřiměřené, věřiteli nevznikly žádné neobvyklé náklady a soud se proto rozhodl tuto výši odměny úvěrujícího nepřipustit pro rozpor s dobrými mravy, jelikož se ztotožňuje s ustálenou judikaturou v názoru, že sjednání odměny úvěrujícího ve výši 86 % jistiny za rok je zcela nemravné. Soud tedy musel podle ustanovení § 577 občanského zákoníku modifikovat neplatně sjednanou odměnu na výši, v níž by obstála požadavku dobrých mravů a současně odpovídala rovnosti stran tak, že úvěrující jistě neměl v úmyslu uzavírat tyto smlouvy bezplatně. Ujednání o odměně ve výši zjevně nepřiměřené částce poskytnuté původním věřitelem je podle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s požadavkem dobré víry, rovněž znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to v části, v níž tato částka přesahuje 30 % jistiny za dobu trvání úvěrového vztahu (v tomto případě 14 měsíců). Není přitom podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (typicky jako„ poplatek za poskytnutí úvěru“,„ obchodní úrok“, poplatek za jiné služby – stanovený ovšem fixní částkou bez ohledu na fakticitu plateb, případně jakékoli jiné označení), ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda uvádí jakékoli její složky (zde úrok a poplatky), dokonce ani to, které své náklady se tímto snaží pokrýt, jedná-li se o zcela standardní náklady úvěrujících (administrativa, zaměstnanci, vedení účtů, vymáhání). Za podstatné je třeba považovat to, že všechny tyto částky jsou svou povahou odměnou poskytovatele úvěru, a musí být přiměřené výši poskytované částky a délce doby, po niž je úvěr splácen (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 101 VSPH 14/2012 vydaný ve skutkově i právně obdobné věci). Stejná argumentace přiléhá i ke smluvní pokutě, která dle názoru soudu s ohledem na její zjevný rozpor s ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve skutečnosti simuluje odměnu předchůdkyně žalobkyně a neplní svojí sankční a utvrzovací funkci, zvláště za situace, kdy její výše byla zjevně v rozporu se zákonem a žalobkyně se neobtěžovala její výši a důvod náležitě odůvodnit. 9. Jelikož žalovaný obdržel na základě jinak platné úvěrové smlouvy částku 12 000 Kč, je povinen ji vrátit po postoupení pohledávky žalobkyni spolu s „ poplatky a pokutou“ ve výši 30 % jistiny, tj. 3 600 Kč. Zaplatil-li žalovaný celkem 10 900 Kč, po započtení na celou výši platných poplatků zbývá na jistině uhradit částku 4 700 Kč, proto soud žalobě co do částky 4 700 Kč s příslušenstvím vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 700 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný se dostal do prodlení s placením svého dluhu. Pokud jde o příslušenství, žalovaný se zavázal po splatnosti dále platit úrok 15 % ročně a úrok z prodlení v zákonné výši (§ 2395 a § 1970 občanského zákoníku). Soud mu proto uložil i povinnost zaplatit žalobkyni příslušenství z přiznané částky od těch dní, od nichž žalobkyně příslušenství (byť částečně kapitalizované) žádala. 10. Žaloba však musela být zamítnuta v části 14 452,01 Kč s odpovídajícím příslušenstvím, neboť v této míře byl nárok žalobkyně pro rozpor sjednaných poplatků s dobrými mravy neopodstatněný. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Ačkoliv měl žalovaný ve věci úspěch odpovídající částce 14 452,01 Kč na jistině (75 %) oproti úspěchu žalobkyně odpovídající přiznané částce 4 700 Kč na jistině (25 %), tak mu žádné náklady v řízení nevznikly. 12. Žalovaný je povinen uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).