8 C 156/2018-471 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č.j. 8 C 156/2018-313 ze dne 11.11.2021 byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků [číslo] v k. ú. [obec] a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Předmětný rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem (rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19.5.2022 č.j. 72 Co 2/2022-396). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3.11.2022 č.j. 28 Cdo 2605/2022-432 byly pak oba jmenované rozsudky zrušeny v části týkající se pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nákladů řízení. Věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu zdejšímu k dalšímu řízení. 2. Podáním ze dne [datum] pak žalobkyně vzala svou žalobu zpět v rozsahu návrhu týkajícího se pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše v k.ú. [obec], kdy současně navrhla, aby jí byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. 3. Žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby výslovně souhlasila, kdy však požadovala zohlednění skutečnosti, že žalobkyně byla co do předmětných pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] se svým návrhem neúspěšná. 4. V návaznosti na výše uvedené soud řízení v navrhovaném rozsahu zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”). 5. Jelikož tímto rozhodnutím se řízení končí, když v části bylo řízení zastaveno a ve zbytku bylo o návrhu již pravomocně rozhodnuto, rozhodoval soud ve smyslu § 151 o.s.ř. o náhradě nákladů řízení. 6. Žalobkyně požadovala plnou náhradu nákladů řízení, což odůvodňovala odkazem na rozhodnutí jiných soudů prvního a druhého stupně, jimiž v jiných, ale skutkově a právně obdobných věcech soudy přiznaly plnou náhradu nákladů řízení účastníku, který byl sice v části svého návrhu neúspěšný, ovšem to z toho důvodu, že se v průběhu řízení ukázalo, že vybraný pozemek není k převodu způsobilý a že žalobě lze vyhovět i převodem jiného vhodného pozemku. Žalobkyně v této souvislosti zvlášť zdůrazňovala skutečnost, že se v daném případě jedná o řízení, kdy soud není vázán žalobním petitem. 7. Jakkoliv lze žalobkyni přisvědčit, že pro předmětné řízení skutečně platí, že je tu ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. dán určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky již ze zákona, současně platí, že i v řízeních, kde soud není vázán návrhem, je možné (ba je dokonce potřeba) posuzovat úspěch a neúspěch ve věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2420/2016 ze dne 30.8.2016). Povaha řízení totiž sama o sobě neodůvodňuje obecné potlačení pravidla pro náhradu nákladů řízení (shodně viz např. nález Ústavního soudu III. ÚS 186/20 ze dne 10.6.2020). Soud proto o nákladech řízení rozhodoval ve smyslu § 142 o.s.ř. 8. Pro účely nákladového rozhodování si soud řízení rozdělil na samostatné úseky (fáze), v nichž zvlášť zkoumal poměr úspěchu a neúspěchu ve věci, kdy zohlednil, v jaké části předmětu řízení ten který účastník před soudem v konečném důsledku uspěl; stejně tak soud pro každou fázi řízení samostatně posuzoval předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 5239/2017 ze dne 24.4.2018). Takto si soud řízení rozdělil na (1.) fázi do rozhodnutí dovolacího soudu včetně a (2.) fázi řízení po částečném zrušení rozhodnutí shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně. 9. V důsledku zrušení části meritorních rozhodnutí dovolacím soudem byla žalobkyně v první fázi řízení zcela úspěšná v rozsahu 2/3, když jí byly vydány pozemky v hodnotě [částka]. V tomto směru lze přisvědčit žalované, že žalobkyně byla na nevhodnost vydání předmětných pozemků upozorňována opakovaně a teprve až v návaznosti na rozhodnutí dovolacího soudu od tohoto požadavku upustila, a to přestože ohledně téhož restitučního nároku současně vede soudní spory i o jiné pozemky v jiných lokalitách (ke zpětvzetí žaloby v předmětném rozsahu tak mohla žalobkyně dospět již mnohem dříve, v reakci na opakovaně tvrzenou nevhodnost pozemků k převodu). Na druhou stranu však nelze pominout skutečnost, že zjištěná nepřevoditelnost části pozemků byla deklarována teprve rozhodnutím dovolacího soudu, přičemž v řízení byla plně prokázána důvodnost vzneseného nároku co do jeho základu i co do ocenění restitučního nároku, pouze část pozemků se ukázala nezpůsobilou k požadovanému převodu. S ohledem k uvedenému, i se zřetelem k žalobkyní vyjmenované judikatuře, má tak soud za to, že žalobkyně byla ve věci neúspěšná pouze v nepatrné části. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak soud žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Uvedené platí pro náhradu nákladů, které vynaložila za dobu do rozhodnutí dovolacího soudu včetně. 10. Při stanovení výše mimosmluvní odměny mohl soud vycházel z hodnoty požadovaných pozemků, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 6064/2017 ze dne 7.5.2018 či shodně 28 Cdo 4488/2017, kdy hodnota požadovaných pozemků byla oceněna částkou celkem [částka] (dle znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne [datum]). Žalobkyně ovšem požadovala náhradu nákladů řízení vycházeje pouze z tarifní hodnoty vydaných pozemků, tj. z tarifní hodnoty [částka]. S ohledem k tomu, že návrhu skutečně nebylo vyhověno plně, soud při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z této nižší tarifní hodnoty. 11. Náklady žalobkyně ve vymezené„ první fázi“ řízení tvoří mimosmluvní odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka], za 8 úkonů ve smyslu § 11 odst. 1 a. t. v řízení před soudem prvního stupně (převzetí věci, sepis žaloby, písemné podání ze dne [datum], [datum], [datum], účasti na jednáních soudu dne [datum], [datum] a [datum]), dále 2 úkony v řízení odvolacím (písemné podání ze dne [datum] a účast u jednání dne [datum]). Náhradu za vyjádření k dovolání ze dne [datum] ani za zpětvzetí návrhu žalobkyně nepožadovala. Celkem tedy byla přiznána náhrada za 10 úkonů po 9 260 Kč a paušální náhrada hotových výdajů za jmenovaných 10 úkonů ve výši 10 x 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. Žalobkyně dále vynaložila náklady za cestovné a ztrátu času k uvedeným třem jednáním před soudem prvního stupně a k jednání odvolacího soudu: částka 2 087,70 Kč představuje cestovné za cestu k prvnímu jednání a zpět (tj. celkem 314 km [značka automobilu] při spotřebě 7,7 l [číslo] km, ceně paliva 33,10 Kč a základní náhradě 4,10 Kč/km - výše cestovného byla vypočtena dle údajů v technickém průkazu vozidla, § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění do 31.12.2019, a vyhlášky č. 333/2018 Sb.) a částka 1 028 Kč za cesty vlakem k jednání a zpět ve dnech [datum] a [datum] (ve výši 2 x 337 Kč, resp. 189 Kč a 165 Kč)) a náhrada ztráty času ve výši celkem 4 000 Kč podle § 14 odst. 3 a.t., z toho 8 x 100 Kč za cestu k prvnímu jednání automobilem, resp. 2 x 16 x 100 Kč za cesty k dalším jednáním vlakem. Žalobkyni, jakožto plátci DPH dále náleží náhrada 21% DPH, která v daném případě činí 20 916 Kč (náhradu DPH žalobkyně nepožadovala z cestovného). Náklady řízení žalobkyně pro vymezenou první fázi řízení tedy činí celkem 123 632 Kč. 12. Ve druhé fázi řízení, jak pro účely nákladového rozhodnutí soud řízení rozdělil (tj. ve fázi po zrušení části rozhodnutí Nejvyšším soudem, viz výše), pak soud rozhodoval o nákladech řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř., když procesní zavinění na zastavení řízení leží na straně žalobkyně. Ta je tudíž – vztažmo k druhé fázi řízení – povinna žalované nahradit jí vzniklé náklady řízení. Žalobkyně se v rámci svého částečného zpětvzetí žaloby vyjadřovala (s odkazem na četnou judikaturu) v tom smyslu, že žalované by neměla být přiznána náhrada nákladů vynaložených za právní zastoupení, když se jedná o organizační složku státu, u níž lze předpokládat dostatečné materiální, personální i odborné zázemí pro řešení tohoto typu sporů. Dle názoru soudu zastoupení žalované advokátem v daném případě skutečně nelze považovat za účelné (srov. zejm. nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 3790/19 ze dne 23. 6. 2020). Neúčelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení není ovšem dovozována ze samotného charakteru řízení, ale ze specifického postavení žalované jako účastníka řízení. Náhrada nákladů vynaložených za právní zastoupení (odměnu advokáta) s ohledem na jejich neúčelnost žalované nenáleží, což ale neznamená, že by s vykonanými úkony nebyly spojeny jakékoliv náklady. Proto byla žalované přiznána alespoň paušální náhrada hotových výdajů, a to za jmenovaný úkon (vyjádření ke zpětvzetí) ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a.t., tj. v částce, která by žalované dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 vyhlášky č. 245/2015 Sb. náležela i v případě, že by zastoupena nebyla. 13. Pro úplnost soud dodává, že náklady řízení, jež jsou si účastníci povinni hradit, vůči sobě navzájem nezapočítával, nýbrž rozhodl o nich samostatnými výroky. Nároky na náhradu nákladů řízení vzniknou totiž teprve právní mocí rozhodnutí soudu o jejich přiznání. Před okamžikem vzniku předmětných nároků přitom nelze tyto vůči sobě započíst (viz § 1987 zá