6 Cmo 30/2020-52 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud I. stupně, ve výroku I. shora uvedeného usnesení zastavil řízení po zpětvzetí návrhu na zahájení řízení z důvodu oddlužení žalovaných, ve výroku II. vrátil žalobci soudní poplatek a ve výroku III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.2. Ve vztahu k výroku III. vyšel ze skutečnosti, že v souladu s § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (o.s.ř.) by žalobce měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak náhradu nákladů řízení mu přiznat nelze. Podle soudu I. stupně je tomu tak s ohledem na § 414 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (IZ).3. Shora uvedené usnesení soudu I. stupně ve výroku III. o nákladech zastavovaného řízení právní moci nenabylo z důvodu včas podaného odvolání žalobce (dále též odvolatel), jenž se domáhal změny napadeného usnesení tak, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů zastavovaného řízení i odvolacího řízení.4. Ve vztahu k výroku III. napadeného usnesení soud I. stupně podle jeho názoru věc nesprávně právně posoudil, neboť náklady řízení, jež nejsou pravomocně přiznané soudním rozhodnutím, jsou v insolvenčních řízení insolvenčním správcem popírány a neuspokojují se tak s ohledem na jejich neexistenci. Problematikou otázky vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení se podle odvolatele zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007. Zde podle odvolatele vyjádřil názor, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu, když rozhodnutí o nákladech řízení je jako procesní nárok zpravidla nezávislé na rozhodnutí ve věci samé. Nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Podle odvolatele je tak zřejmé, že pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vzniká až rozhodnutím soudu, které teprve zakládá věřiteli právo na zaplacení pohledávky. Zdůraznil, že si věřitel takovou pohledávku nemůže přihlásit do insolvenčního řízení, neboť v rozhodné době taková pohledávka neexistuje s ohledem na skutečnost, že její vznik je vázán až na právní moc rozhodnutí o přiznání práva. Pokud tak pohledávka věřitele vzniká až právní mocí rozhodnutí soudu, nelze podle odvolatele tuto pohledávku uspokojovat v insolvenčním řízení a tato nepodléhá ani osvobození od placení pohledávek. To je podle odvolatele v souladu ze skutečností, že osvobození se vztahuje na pohledávky zahrnuté do oddlužení, v rozsahu v němž doposud nebyly uspokojeny a na pohledávky k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíženo a na pohledávky, které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny ač tak měly byt. Pohledávku věřitele z titulu úhradu nákladů řízení podle odvolatele nelze zahrnout pod žádnou z uvedených kategorií, když pohledávku na náhradu nákladů řízení nebylo možno do insolvenčního řízení přihlásit, neboť v té době neexistovala a ani netvoří výjimku z pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Tato pohledávka vzniká až právní mocí rozhodnutí. Podle odvolatele se jedná o novou pohledávku, která vznikla až po insolvenčním řízení. Navrhl v uvedeném výroku změnit napadené usnesení a přiznat žalobci právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení a v návaznosti též náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal dle § 212 a § 212a o.s.ř. napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání a ve stejném rozsahu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, a učinil následující zjištění a dospěl k níže uvedeným závěrům.6. Odvolací soud vychází ze skutečnosti, že předmětem soudního řízení zahájeného dne 4. 4. 2012 byla pohledávka 60.753,50 Kč s příslušenstvím tvořeným, mimo jiné, vedle úroku z prodlení i náklady řízení.7. Odvolací soud dále vychází ze skutečnosti, že následně v průběhu řízení o této pohledávce došlo dne 13. 5. 2013 k přerušení řízení, když Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením č.j. KSUL 77 INS 1291/2013-A-13, KSUL 77 INS 1291/2013-B-1 vydaným dne 13. května 2013 zjistil úpadek žalovaných dlužníků 1) a 2) a povolil řešení jejich úpadku oddlužením.8. Po úspěšném splnění podmínek oddlužení žalovanými dlužníky 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem následně vzal na vědomí zprávu insolvenčního správce , Anonymizováno, o splnění oddlužení dlužníků splátkovým kalendářem. Došlo tak k osvobození obou dlužníků od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny a od placení pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.9. Z hlediska právního odvolací soud vychází z ustanovení § 414 insolvenčního zákona upravujícího osvobození dlužníka od placení pohledávek při oddlužení, podle něhož, jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku (odst.1 uvedeného ustanovení). Podle odst.2 téhož ustanovení se osvobození podle odstavce 1 vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.10. Na základě uvedené právní úpravy odvolací soud zastává právní názor, podle něhož se osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje také na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, což je projednávaný případ, a to bez ohledu na skutečnost, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení, jež by mělo být přiznáno věřiteli v době, kdy tento nárok již nelze přihlásit do insolvenčního řízení, což lze vztáhnout i na projednávaný případ.11. Jestliže se proto v projednávaném případě na dané žalobcem uplatňované příslušenství vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona (lex specialis), jež obecně zprošťuje dlužníka placení celé řady pohledávek majících základ v celé škále hmotněprávních i procesních předpisů, nemůže být dlužník po čas působení účinků rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku neuhrazených pohledávek podle uvedeného ustanovení IZ zavázán procesním rozhodnutím o nákladech řízení k zaplacení žalobcem požadovaného plnění, na nějž se, jakožto na příslušenství, osvobození rovněž vztahuje. Je tomu tak proto, neboť takovou pohledávku nelze věřiteli v soudním či jiném řízení přiznat.12. Z uvedených důvodů, i podle právního názoru odvolacího soudu, se v daném případně a za daných okolností neuplatní obecné ustanovení o.s.ř. o nákladech řízení. Východiska soudu I. stupně přitom nebyla odlišná od nynější odvolací argumentace žalobce poukazujícího v obecné rovině na okamžik vzniku nároku (pohledávky) na náhradu nákladů řízení a na její základ vycházející z procesního práva. Tuto argumentaci odvolatele nezpochybňuje ani odvolací soud, jenž pouze konstatuje, že tato odvolatelem uváděná a soudy akceptovaná obecná argumentace nezpochybňuje správné závěry soudu I. stupně ohledně rozhodnutí o nákladech řízení.13. Z těchto důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o.s.ř. rozhodnutí soudu I. stupně v odvolatelem napadeném rozsahu jako věcné správné potvrdil.14. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst.1, 142 odst.1 o.s.ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že procesně úspěšným žalovaným v odvolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.