12 Cmo 208/2020-87 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o zrušení směnečného platebního rozkazu ze dne 13. 1. 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-18 a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 33 946,25 Kč. Podle odůvodnění rozsudku podaly žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, v nichž uvedly, že žalovaná 1) se v roce 2014 obrátila na společnost , právnická osoba, s žádostí o výstavbu rodinného domu a byla ujištěna o zajištění financování jeho výstavby. Součástí společných ujednání byla i dohoda o zaplacení zálohy ve výši 170 000 Kč na úhradu přípravných projektových prací. Již při podpisu smlouvy o dílo bylo společnosti , právnická osoba, známo, že žalovaná 1) nedisponuje pozemkem, na němž by bylo možno dům postavit, ani příjmy k jeho výstavbě. Zálohu uhradila žalovaná 1) prostřednictvím půjčky uzavřené se žalobkyní dne 5. 3. 2014. Žalované popsaly vztahy mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, , z nichž dovodily neplatnost smlouvy o půjčce a dohody o vyplnění blankosměnky s tím, že smluvní vztah vůči uvedeným společnostem „dlouhodobě zneužívajících očekávání spotřebitele, že jim bude poskytnuto adekvátní protiplnění směřující k výstavbě vysněného rodinného domu a pro případ, že se v počátku smluvního vztahu ukáže, že finanční situace spotřebitele není pro výstavbu rodinného domu vhodná, buď s řešením dané situace pomohou, popř. přeruší nebo ukončí další činnost, přičemž je legitimním očekáváním spotřebitele, že pokud se již na samotném počátku ukáže, že spotřebitel nebude schopen výstavbu rodinného domu financovat, budou náklady na činnost podnikatele dosahovat přiměřené výše, maximálně v řádu desetitisíců.“ Dále žalované namítly, že sjednaná výše denní sazby smluvní pokuty je nemravná, na předmětnou smlouvu o půjčce bylo uhrazeno celkem 170 850 Kč, z toho 76 500 Kč v termínu splatnosti, směnkou zajištěný závazek se nejpozději 27. 10. 2019 promlčel, nepoctivostí jednání žalobkyně a společnosti , právnická osoba, „došlo k neplatnosti smlouvy o půjčce“ a tedy nemohlo dojít ani k platné dohodě o zajištění blankosměnkou a o jejím vyplnění. Namítly rovněž, že smlouva je neplatná z důvodu nepřípustnosti zajištění spotřebitelského úvěru směnkou.2. Žalobkyně namítla, že kauzou projednávané věci je poskytnutí půjčky, nikoliv plnění ze vztahu žalované 1) a společnosti , právnická osoba, Půjčka, která byla žalované 1) poskytnuta, byla jen jednou z možností, jak mohla svému závazku zaplatit zálohu ve výši 170 000 Kč dostát. Žalobkyně byla v žádosti o poskytnutí půjčky i ve smlouvě o půjčce ubezpečena o tom, že žalované mají zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů k vrácení půjčky a že jsou schopny dostát svým závazkům vyplývajícím z této smlouvy. Smlouvu o půjčce nelze považovat za jednoznačně nevýhodnou pro jakoukoli ze stran. Sjednaná smluvní pokuta se nijak nevymyká ze situací, které běžně a v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí považuje Nejvyšší soud za přiměřenou a odpovídající dobrým mravům a pravidlům slušnosti. Zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. se podle § 2 písm. c) nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty. Sjednání smluvní pokuty jako prostředku zajištění nelze považovat za obcházení zákona. S poukazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017 žalobkyně uzavřela, že smlouvu o půjčce nelze podřadit pod režim spotřebitelských úvěrů.3. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, smlouvou o půjčce ze dne 5. 3. 2014, č. 2631401, dodatkem č. 1 ke smlouvě o půjčce ze dne 25. 10. 2016, předžalobními upomínkami, výpisem z účtu žalobkyně, žádostí o poskytnutí půjčky) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná 1) uzavřela se žalobkyní dne 5. 3. 2014 smlouvu o půjčce na částku 170 000 Kč, která měla být podle dodatku smlouvy ze dne 25. 10. 2016 vrácena do 21. 11. 2016. Žalovaná vzala na vědomí, že žalobkyně potřebuje půjčené peníze dále investovat, neboť je má vázané někde jinde. Bylo dohodnuto zajištění směnkou, kterou vystavila žalovaná 1) a žalovaná 2) avalovala. Žalobkyně po uplynutí lhůty k vrácení půjčky upomínala žalované k zaplacení žalované částky a následně doplnila blankosměnku údajem splatnosti 7. 11. 2019, tedy téměř po třech letech od marného uplynutí lhůty k vrácení půjčky.4. Soud prvního stupně uvedl, že některé námitky žalovaných shledal nedůvodnými, například námitku promlčení zajištěného závazku, s tím, že „k žádnému promlčení zde nedošlo.“ Dále se nezabýval „do podrobností“ námitkou splnění zajištěného dluhu, neboť tuto skutečnost shledal nepodstatnou a s ohledem na to, že důkazy byly předloženy až při posledním ústním jednání a napadené rozhodnutí „záleželo na jiném rozhodnutí.“ Ohledně námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě se soud ztotožnil s blíže nespecifikovanou judikaturou vyšších soudů, podle níž pokuta ve výši 0,25 % denně není nepřiměřená. Poukázal přitom na skutečnost, že pokuta zajišťovala splnění povinnosti žalovaných z půjčky, kterou žalované 1) poskytla žalobkyně a která měla být vrácena do dvou měsíců od uzavření smlouvy. Vzhledem ke krátké době zapůjčení finančních prostředků se jeví výše smluvní pokuty jako adekvátní. Proto z tohoto „jednotlivého samostatného důvodu“ nelze považovat námitku za důvodnou.5. Ohledně námitky, že smlouva o půjčce měla být posuzována podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru soud prvního stupně rovněž odkázal na blíže nespecifikovanou judikaturu Vrchního soudu a Nejvyššího soudu, které „ve své podstatě a správně v jednotlivosti konkrétní půjčky bez přihlédnutí k ostatním okolnostem správně posuzují smlouvu o půjčce tak, že nespadá pod režim úpravy spotřebitelského úvěru, neboť tato půjčka není zpoplatněna úrokem, ale pouze smluvní pokutou…“. S tímto závěrem se soud prvního stupně ztotožnil, „pokud by se jednalo o posouzení samotné půjčky pouze formálně, nikoliv v souvislosti s celou kauzou a dalšími námitkami žalovaných.“ Konstatoval, že v daném případě je nutno „celou kauzu posoudit globálně, tzn. posoudit námitku nemožnosti zajištění půjčky směnkou z důvodu tvrzeného v námitkách obcházení zákona o spotřebitelském úvěru a námitky zneužití práva.“6. Shora uvedené námitky vyhodnotil soud jako důvodné. Poukázal na množství sporů o zaplacení směnek, zahájených žalobkyní u téhož soudu jako soudu místně příslušného podle místa plnění ze směnky. Postup žalobkyně shledal minimálně v rozporu s dobrými mravy, a to „ohledně smlouvy o půjčce a zajištění směnkou.“ Tento svůj závěr odůvodnil tím, že žalobkyně poskytuje půjčky na realizaci staveb, které si lidé objednají u společnosti , právnická osoba, Poukázal na smluvní ujednání, podle něhož měla být půjčka vrácena do dvou měsíců a na skutečnost, že je vymáhána směnkou se splatností až po třech letech, kdy „naběhla smluvní pokuta na částku převyšující jistinu.“ Toto jednání vyhodnotil soud jako nemravné s odůvodněním, že je v rozporu se smyslem dané smlouvy, s tvrzením žalobkyně v této smlouvě „a dle zajištění směnkou je to skutečně obcházení zákona o spotřebitelském úvěru.“ Z uvedeného důvodu soud posoudil „daný případ půjčky jako případ, na který se vztahuje ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.“ Uvedl, že „je zde jasná úplatnost této smlouvy, když smluvní pokuta je fakticky úrok“, který je pouze odložen po dobu dvou měsíců. Zde sice došlo k prodloužení splatnosti z 5. 5. 2014 na 21. 11. 2016, „ale i tak je to odložený úrok.“ Soud proto uzavřel, že režim sjednaný smlouvou o půjčce je nutno podřadit pod smlouvu o spotřebitelském úvěru, který nelze zajistit směnkou. Námitky jsou proto důvodné. Zdůraznil, že pokud by shora uvedená úvaha nebyla správná, byla by částka z půjčky vymáhána co nejdříve a ne až po dvou letech po splatnosti.7. Stran námitky zneužití práva poukázal na „dvoudomé“ postavení , Anonymizováno, , který vystupuje jako jednatel , Anonymizováno, i žalobkyně, tedy úmyslně rozděluje finanční rizika na dvě společnosti, a to v neprospěch žalovaných. Soud uvedl, že není v možnostech žalovaných rozlišovat mezi oběma subjekty a tedy „dochází ke zmatení těchto osob.“ Je otázkou, proč nejsou půjčky poskytovány přímo společností , právnická osoba, , přičemž za důvod tohoto postupu označil soud skutečnost, že „pokud by nedošlo z nějakého důvodu k realizaci stavby …, nemohly by se tyto půjčené peníze samostatně žalovat s takto nesmyslným dlouhým úrokem“, ale docházelo by k započtení pohledávek, které by bylo pro , právnická osoba, nevýhodné. Dále soud uvedl, že je otázkou, proč vůbec jsou půjčky poskytovány, jsou-li poskytovány „bezúročně“. Dle názoru soudu „nejde o žádnou dobročinnou akci žalobkyně, ale pouze o snížení rizik akce, kterou zaštiťují , právnická osoba, . prostřednictvím svých dceřinek žalobkyně a , Anonymizováno, , když celou stavbu resp. plán lidí stavět vlastní bydlení rozštěpuje na dvě samostatné části tak, aby se nemusela příliš společnost , právnická osoba, zabývat finanční situací ú