12 Cmo 32/2021-352 — Vrchní soud v Praze

1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2020, č. j. 13 Cm 231/2014-327 (dále také jen „napadené usnesení“) soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 13 Cm 231/2014-251 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaní podali odvolání proti výše označenému rozsudku, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání. K jeho úhradě byli vyzváni usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 13 Cm 231/2014-263, a následně (po nabytí právní moci usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) znovu výzvou ze dne 17. 9. 2020 s upozorněním, že jejich poplatková povinnost nadále trvá, a s dodatečně stanovenou 15ti denní lhůtou k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dodatečné výzvy k zaplacení soudního poplatku byly žalovaným 1) a 2) doručeny dne 22. 9. 2020 prostřednictvím datové schránky jejich právního zástupce. Soudem stanovená patnáctidenní lhůta započala běžet dne 23. 9. 2020 a skončila uplynutím dne 7. 10. 2020. Jelikož žalovaní soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatili, postupoval soud podle ust. § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 146 odst. 2 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady nevznikly.2. Proti předmětnému usnesení podali žalovaní včasné odvolání. Žalovaný 2) uvedl, že soudní poplatek nezaplatil, neboť jeho majetkové a osobní poměry mu neumožňují splnit poplatkovou povinnost ve vyměřené výši. S nepřiznáním osvobození od soudních poplatků nadále nesouhlasil. Nesprávnost postupu soudu žalovaný 2) spatřoval ve skutečnosti, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů došel k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalovaný 2) byl dále přesvědčen, že soud prvního stupně uložil poplatkovou povinnost v nesprávné výši. Ve svém společném podání ze dne 1. 2. 2021 oba žalovaní zopakovali, že k úhradě soudního poplatku za odvolání z jejich strany nedošlo, neboť jejich majetkové a osobní poměry jim znemožňovaly a nadále znemožňují stanovenou poplatkovou povinnost splnit. Soud prvního stupně dle názoru žalovaných pochybil, když nesprávně posoudil jejich osobní a majetkovou situaci, neboť žalovaní splňují všechny předpoklady pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků. Soud prvního stupně tak zasáhl do práva žalovaných na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základní práv a svobod a zkrátil je na jejich právech domáhat se přezkumu zákonnosti rozsudku ve věci samé. Soud prvního stupně též měl pochybit při vyměřování soudního poplatku, neboť jej měl vyměřit v nesprávné výši. Navrhli, aby napadené usnesení odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.4. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní podali dne 24. 1. 2020 odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 13 Cm 231/2014-251, jímž byl směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011, č. j. 13 Cm 447/2011-25 v rozsahu povinnosti žalovaného 1) a žalovaného 2) zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 30 000 000 Kč s 6 % úrokem od 5. 4. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 100 000 Kč a náklady řízení ve výši 1 833 944 Kč ponechán v platnosti (výrok I.), směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011, č. j. 13 Cm 447/2011-25 v rozsahu povinnosti žalovaného 1) a žalovaného 2) zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 140 000 Kč s 6 % úrokem od 5. 6. 2009 do zaplacení, a 6 % úrokem z částky 30 000 000 Kč od 5. 6. 2009 do 4. 4. 2010 a směnečnou odměnu ve výši 466 Kč zrušen (výrok II.), dále byla žalovaným stanovena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 695 828 Kč (výrok III.) a povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 4 610 Kč (výrok IV.). Při zahájení odvolacího řízení nebyl zaplacen soudní poplatek za odvolání ve výši 1 505 000 Kč žalovaným 1) ani žalovaným 2). V reakci na výzvu soudu prvního stupně k jeho zaplacení podali oba žalovaní žádost o osvobození od této poplatkové povinnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 13 Cm 231/2014-295 nebylo žalovanému 1) osvobození od soudních poplatků přiznáno. Usnesení soudu prvního stupně bylo k odvolání žalovaného 1) potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 8. 2020, č. j. 12 Cmo 161/2020-314. Žádost žalovaného 2) byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 13 Cm 231/2014-297, které bylo k odvolání žalovaného 2) potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 8. 2020, č. j. 12 Cmo 161/2020-318. Jak dále plyne z obsahu spisu, oba žalovaní byli přípisem soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2020 opakovaně vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání každý ve výši 1 505 000 Kč v dodatečné patnáctidenní lhůtě. Zároveň byli poučeni o tom, že v případě nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě bude odvolací řízení zastaveno. Ke dni vydání napadeného usnesení nebyl soudní poplatek zaplacen.5. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „ZOSP“) nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.6. Podle ustanovení § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení.7. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovaní 1) a 2), kteří nezaplatili soudní poplatek za odvolání ve lhůtě jeho splatnosti, tedy při podání odvolání (§ 7 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. b/ ZOSP) byli soudem prvního stupně řádně vyzváni k jeho zaplacení v dodatečné lhůtě a byli poučeni o důsledcích nesplnění této poplatkové povinnosti. Návrhy žalovaných 1) a 2) na osvobození od soudního poplatku v této věci byly pravomocně zamítnuty. Protože ani poté, přes opětovnou výzvu soudu a dodatečně stanovenou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku žalovaní soudní poplatek nezaplatili, neshledal odvolací soud podmínky pro změnu či zrušení napadeného usnesení, které bylo vydáno v souladu s ust. § 9 odst. 1 ZOSP.8. Ohledně výtky žalovaných vztahující se k výši soudního poplatku odvolací soud uvádí, že odvolání směřovala proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 13 Cm 231/2014-251, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011, č. j. 13 Cm 447/2011-25 v rozsahu povinnosti žalovaného 1) a žalovaného 2) zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 30 000 000 Kč s 6 % úrokem od 5. 4. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 100 000 Kč a náklady řízení. Základem poplatku za odvolací řízení ve smyslu ust. § 6 odst. 1 ZSOP je tedy součet částky 30 000 000 Kč a 100 000 Kč, neboť směnečná odměna není příslušenstvím směnečné sumy. Výše poplatku, tj. součin základu poplatku a 5 % sazby poplatku dle položky 22 bodu 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k ZOSP, sazebníku soudních poplatků, tak činí 1 505 000 Kč. Obě výzvy soudu prvního stupně k zaplacení poplatku v této výši byly tedy správné. Odvolatelé ostatně ani netvrdili, v čem jejich nesprávnost spatřují, v jaké jiné výši měl být poplatek vyměřen a z jakých důvodů. Lze rovněž dodat, že i pokud by soud prvního stupně při určení výše poplatku pochybil, nebylo by možné za situace, kdy žalovaný 1) ani žalovaný 2) nezaplatili na poplatku ničeho, rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ust. § 9 odst. 1 ZSOP vytknout nesprávnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015 nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS – st. 35/13).9. K argumentaci odvolatelů týkající se tvrzeného splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků je nutno s odkazem na § 212a odst. 6 o. s. ř. uvést, že napadené rozhodnutí odvolací soud přezkoumal jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku napadeného usnesení. Takovou otázkou byl v poměrech posuzované věci nedostatek podmínky odvolacího řízení, který žalovaní vyvolali nesplněním své zákonné poplatkové povinnosti. Žádosti obou žalovaných o osvobození od soudních poplatků byly posuzovány soudy obou stupňů, bylo o nich pravomocně rozhodnuto a v tomto odvolacím řízení se jimi již nelze znovu zabývat.10. Napadené usnesení je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s