12 Cmo 52/2021-141 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením zamítl žádost žalovaného ze dne 16. 11. 2020 o osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že žalovaný poté, co byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 12 Cmo 289/2020-99 vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 5.970 Kč, požádal o osvobození od této poplatkové povinnosti. Soud prvního stupně proto zaslal žalovanému Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „Prohlášení“), které mu bylo doručeno dne 8. 1. 2021. Ke dni vydání napadeného usnesení žalovaný své majetkové poměry nijak nedoložil. Soud proto s odkazem na podmínky poplatkové moderace upravené ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. uzavřel, že nemohl návrhu vyhovět pro nesoučinnost žalovaného, když ve lhůtě nedoložil své majetkové poměry tak, aby mohl soud posoudit, zda jeho finanční a majetková situace nedovoluje soudní poplatek zaplatit.2. Žalovaný podal proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhl, aby je odvolací soud zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se žalovanému přiznává osvobození od soudních poplatků za odvolání. Namítl předně, že výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání i formulář Prohlášení měly být doručeny nejen právnímu zástupci žalovaného, ale i žalovanému, a odkázal přitom na judikatorní závěry Ústavního soudu vztahující se k placení poplatků ve správním soudnictví, které podle jeho názoru dopadají i na projednávanou věc. Namítl dále, že soud při posuzování jeho žádosti nepřihlédl k individualitě daného případu. Z veřejně dostupných zdrojů je možné zjistit nedostatečnost finančních prostředků žalovaného, který nevlastní žádnou nemovitost ani automobil. Toto je zřejmé z veřejných rejstříků, ke kterým má soud přístup a tedy se nemůže dovolávat neznalosti jejich obsahu. Soud však své rozhodnutí odůvodnil pouze nedostatkem součinnosti žalovaného. Odvolatel odkázal rovněž na závěry usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 49/2005, vztahující se ke vlastnictví nemovitého majetku a jeho případnému zpeněžení a uzavřel, že k žádosti žalovaného je nutno přihlédnout s nejvyšší mírou individuality, kdy žalovaný nemá žádný pravidelný příjem.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.4. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.5. Pokud jde o úspěšnost odvolání žalovaného proti rozsudku, odvolací soud konstatuje, že podané odvolání je včasné, objektivně přípustné, žalovaný je k jeho podání oprávněn a na základě uváděných odvolacích důvodů nelze uzavřít, že jeho obrana je zjevně bezúspěšná. Aniž by v tomto stadiu odvolacího řízení bylo možno jakkoliv předjímat jeho výsledek, lze tedy výlučně pro účely rozhodnutí o shora uvedené žádosti považovat tento předpoklad za splněný.6. Stejný závěr však již nelze přijmout ohledně druhé z výše uváděných podmínek poplatkové moderace, vymezených ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna v řadě jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Rovněž Ústavní soud opakovaně akcentoval povinnost žadatele poskytnout soudu úplný a přesný obraz o svých poměrech (srov. např. usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16). Tuto podmínku žalovaný v posuzované věci evidentně nesplnil, když nevyhověl výzvě soudu k řádnému objasnění a doložení svých poměrů. Jak vyplývá ze shora odkazované judikatury, názor odvolatele, že soud prvního stupně byl povinen zjišťovat informace o jeho majetkových poměrech z veřejně dostupných zdrojů, je nesprávný.7. Deficit ve svých tvrzeních neodstranil žalovaný ani v odvolacím řízení, v němž předložil pouze částečně vyplněné Prohlášení. Uvedl v něm, že je ženatý, žije ve společné domácnosti s manželkou a nezletilým synem, jeho manželka má příjem ze zaměstnání ve výši 18.000 Kč měsíčně, žalovaný má dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 97.000 Kč, který hradí měsíčními splátkami po 5.000 Kč, je veden jako žadatel na úřadu práce, nevlastní žádný majetek a je zcela bez příjmů. Veškeré ostatní rubriky formuláře žalovaný pominul a žádné ze svých tvrzení ničím nedoložil. Nevysvětlil tedy ani důvod absence jakýchkoli příjmů (ze zaměstnání, z podnikání, z dávek státní sociální podpory apod.) a majetku, ani to, z čeho za této situace uspokojuje své životní potřeby a potřeby své rodiny. Zamlčel, že je jednatelem a jediným společníkem společnosti , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO, a neuvedl tedy nic ani o výši příjmů s tím spojených. Tvrzení žalovaného o jeho evidenci na úřadu práce, o výši příjmu jeho manželky ani o splácení dluhu vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně nebyla ničím prokázána.8. Řádné vyplnění Prohlášení, v němž se žadatelé komplexně vyjadřují ke své majetkové situaci (včetně dluhů), je - ve spojení s doložením důkazů k tvrzením uvedených v prohlášení - základním předpokladem kladného posouzení žádosti soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 3276/20). Tento předpoklad nebyl v daném případě splněn, v důsledku čehož nebylo možné žádosti žalovaného vyhovět.9. Obstát nemůže ani výtka odvolatele, týkající se doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku a výzvy k vyplnění Prohlášení právnímu zástupci žalovaného. Napadeným usnesením předně nebyly řešeny důsledky nezaplacení poplatku za odvolání. Postup soudu při doručování výzvy k jeho úhradě proto není pro posouzení správnosti odvoláním napadeného rozhodnutí relevantní. Pouze na okraj proto odvolací soud poznamenává, že otázku, zda se usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo musí být doručeno i účastníku řízení, zodpověděl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněném pod číslem 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se následně přihlásil např. v usneseních ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014 a ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015 (srov. dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02 a ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1597/12). V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud a Ústavní soud dovodily, že usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat (§ 50b odst. 4 písm. a/ o. s. ř.). Tento závěr je nutno vztáhnout i na doručování formuláře Prohlášení, neboť jeho vyplnění je rovněž zastupitelným procesním úkonem. Odvolatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 177/2000 a II. ÚS 377/2000 nejsou v dané věci aplikovatelná, neboť závěr o povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému, Ústavní soud spojoval výlučně se specifičností tehdejší právní úpravy správního soudnictví a po přijetí nové právní úpravy v soudním řádu správním již od tohoto požadavku upustil (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007).10. Z uvedených důvodů bylo napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.