12 Cmo 59/2021-212 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích, poté, co žalovaný 2) nesplnil svoji poplatkovou povinnost z odvolání (ust. § 4 odst. 1 písm. a) cit. zák.) ani v soudem stanovené dodatečné lhůtě. Náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, neboť jim žádné náklady nevznikly.2. Žalovaný 2) ve včas podaném odvolání navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž mu bude přiznáno osvobození od soudních poplatků. S odkazem na odvolací důvody, vymezené v ust. § 205 odst. 2 písm. a), c) a g) o. s. ř., v úvodu zrekapituloval, že v návaznosti na vyměření soudního poplatku z odvolání požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků, v jehož rámci obsáhle odkazoval na soudní judikaturu a z ní vyplývající závěry k otázce posuzování předpokladů moderace poplatkové povinnosti. Má za to, že byl postupem soudu zkrácen na svých právech, neboť soud v předchozím řízení nesprávně a nedostatečně vyhodnotil jeho majetkovou situaci a možnost žalovaného zajistit finanční prostředky na úhradu soudního poplatku. Dále vytkl soudu, že výzva k zaplacení soudního poplatku neobsahovala poučení dle ust. § 9 odst. 4 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb. o tom, že řízení soud nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Nesprávná výzva představuje procesní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítl, že usnesení bylo vydáno asistencem soudce, který k vydání takového rozhodnutí není ve smyslu ust. § 36a odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích oprávněn. Uvedené usnesení představuje výjimku z kompetencí asistenta soudce dle § 11 písm. l) zák. č. 121/2008 Sb., zákon o vyšších soudních úřednících. Podle citované úpravy vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci. V této věci se jedná o rozhodnutí, které hluboce zasahuje do práv a povinností žalovaného, neboť jej připravuje o možnost projednání jeho odvolání proti rozsudku. K otázce rozsahu kompetencí asistenta soudce pak dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10, z něhož dovozuje, že možnost ingerence asistenta soudce do řízení by v pochybnostech měla být spíše menší, aby bylo zabráněno nepřiměřenému zásahu do Ústavou garantovaných práv účastníka.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.).4. Přednostně se zabýval tvrzením žalovaného 2), že rozhodnutí bylo vydáno nesprávně obsazeným soudem, neboť věc k rozhodnutí nepříslušela asistentovi soudce. Podle ust. § 4 zák. č. 121/2008 Sb. o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, který se dle ust. § 36a zák. č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, vztahuje i na asistenty soudce, vykonává asistent soudce úkony soudu v rámci soudního oddělení, do kterého byl zařazen, na základě rozvrhu práce, který určuje, ve kterých věcech, typech řízení a při jaké činnosti soudu vyšší soudní úředník provádí jednotlivé úkony na základě pověření nebo bez pověření předsedou senátu, a který předseda senátu je oprávněn pověření udělit. Rozvrh práce Městského soudu v Praze k rozhodnému datu (datum vydání napadeného usnesení) stanovil v bodě XVIII, že asistenti vyřizují věci v rozsahu zákonného zmocnění a podle pokynů soudce. Podle rozvrhu práce byl , Anonymizováno, přidělen jako asistent předsedkyni senátu 56 Cm Městského soudu v Praze , Anonymizováno, . Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že jako asistent byl oprávněn vydat napadené usnesení, spadající rovněž do rozsahu rozhodovací činnosti asistentů, vymezeného zákonem v ust. § 11 zák. č. 121/2008 Sb. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 Pl. ÚS 31/10, na který žalovaný 2) odkazuje, je zcela nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka rozporu ust. § 10 a 11 zák. č. 121/2008 Sb., vymezujících rozsah rozhodovacích činností, svěřených vyšším soudním úředníkům v občanském soudním řízení. Pro tento shledaný rozpor bylo jedno z ustanovení Ústavním soudem zrušeno.5. Tvrzení žalovaného 2), že v důsledku nesprávného posouzení majetkových poměrů a jeho schopnosti zaplatit soudní poplatek byl soudem zkrácen na svých právech, je zcela nedůvodné. Podle obsahu spisu se soud posouzením otázky, zda na straně žalovaného 2) jsou dány zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, zabýval dokonce opakovaně. Poprvé v souvislosti s návrhem žalovaného 2) na ustanovení zástupce z řad advokátů. Jedním z důvodů zamítnutí tohoto návrhu byla právě skutečnost, že žalovaný 2) soudu úplně a pravdivě nevyjevil své majetkové poměry. Opakovaně pak k jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, podanému v návaznosti na poplatkovou povinnost z odvolání proti rozsudku. I tento návrh byl usnesením soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 56 Cm 35/2018-202 zamítnut z důvodu nedoložení majetkových poměrů, usnesení je v právní moci a zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k možnosti opětovného posouzení majetkových poměrů žalovaného 2).6. Zcela nedůvodné je tvrzení žalovaného 2), že výzva k zaplacení soudního poplatku neobsahovala poučení dle ust. § 9 odst. 4 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2020, č. j. 56 Cm 35/2018-179 obsahuje příslušné poučení o tom, kdy soud řízení nezastaví a jak musí poplatník postupovat, aby zastavení řízení zabránil. Toto usnesení bylo také žalovanému 2) řádně doručeno, jak prokazuje jednak Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky, podle něhož byla písemnost žalovanému 2) doručena dne 21. 9. 2020, jednak žalovaným 2) podaný návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků ze dne 4. 10. 2020, v němž doručení usnesení výslovně potvrzuje. Přípis soudu, doručený žalovanému 2) dne 15. 1. 2021 pak již jen žalovaného 2) upozorňuje na trvající poplatkovou povinnost a pro její splnění mu stanoví dodatečnou lhůtu 15 dnů od doručení přípisu.7. Podle ust. § 4 odst. 1 písm. b) zák. č. 549/1991 Sb. vznikla podáním odvolání proti rozsudku žalovanému 2) poplatková povinnost. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že k úhradě soudního poplatku byl žalovaný 2) soudem podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. řádně vyzván. Poté, co byl jeho návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků zamítnut, byl ještě přípisem soudu upozorněn na trvající poplatkovou povinnost a byla mu stanovena dodatečná patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Soudní poplatek však ani v této lhůtě nezaplatil. Postup soudu prvního stupně, který odvolací řízení podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. zastavil, byl zcela v souladu se zákonem.8. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.9. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný 2) nebyl v odvolacím řízení úspěšný a úspěšnému žalobci žádné náklady v tomto odvolacím řízení nevznikly.