2 Cmo 23/2020-165 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz č. j. 55 Cm 182/2018-70 ze dne 28. 5. 2019 (výrok I.) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 82 328,40 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. V odůvodnění konstatoval, že k návrhu žalobkyně bylo žalobě vyhověno výše uvedeným směnečným platebním rozkazem, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 3 500 000 Kč s 6% úrokem od 1. 1. 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 11 666,66 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 68 788,50 Kč a ČR – Městskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 175 584 Kč.3. Nárok byl uplatněn ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad žalobkyně v Praze dne 7. 1. 2013 s doložkou bez protestu, znějící na směnečný peníz ve výši 3 500 000 Kč splatné 31. 12. 2015 v Praze, umístěné u , právnická osoba, . s vyznačeným číslem účtu. Žalovaný částku nezaplatil, přestože byl o zaplacení upomenut dopisem z 11. 12. 2018.4. Žalovaný ve včasných námitkách uvedl, že uznává závazek vůči žalobkyni do částky 800 000 Kč, kterou mu žalobkyně půjčila, a kterou získala z úvěru poskytnutého jí bankou ve výši 1,2 - 1,4 milionu Kč. Ve zbytku do směnečného peníze ve výši 3 500 000 Kč závazek neexistuje. Dále tvrdil, že část dluhu v rozsahu 10 - 15 000 Kč zaplatil. Potvrdil pravost podpisu na směnce. Podpis směnky žalobkyně po žalovaném požadovala z důvodu obavy ze svého přítele, s čímž byl žalovaný seznámen a směnku podepsal. Dále poukázal na § 17 ZSŠ, kdy žalobkyně při nabývání směnky jednala ke škodě žalovaného, neboť neexistuje částka 3 500 000 Kč, kterou by fakticky žalobkyni dlužil. Jednání žalobkyně je jednáním v rozporu s dobrými mravy a takové jednání je neplatné. Uplatnění směnečného nároku ve výši 3 500 000 Kč je jednáním ke škodě žalovaného.5. Žalobkyně ve vyjádření k námitkám uvedla, že námitky jsou nesrozumitelné, neurčité a nelze je projednat. Směnka je směnkou platební. Prapůvodním důvodem závazku žalovaného byla půjčka jemu poskytnutá, nicméně od počátku poskytnutá ve vyšší výši, která byla mezi účastníky opakovaně předmětem privativní novace, přičemž jej má žalobkyně za neuhrazený směnečným závazkem žalovaného. Odmítla, že by žalovaný na směnku zaplatil částku 10 - 15 000 Kč, ničím to neprokazuje. Obrana ve smyslu čl. I § 17 ZSŠ nemůže obstát, neboť směnka nebyla převedena indosamentem na jiného. Žalobkyně se nedopustila žádného jednání, kterým by vědomě jednala ke škodě žalovaného, a které by bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy. Podané trestní oznámení nemá žádnou souvislost s projednávaným směnečným závazkem žalovaného. Žalobkyně nesporuje tvrzení žalovaného, že od ní neobdržel částku odpovídající směnečné sumě.6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že nárok byl uplatněn z platné směnky vlastní vystavené v Praze dne 7. 1. 2013 žalovaným na řad žalobkyně, znějící na směnečnou sumu ve výši 3 500 000 Kč splatnou 31. 12. 2015. Žalovaný směnečnou sumu nezaplatil, přestože byl o ní upomenut dopisem z 11. 12. 2018. Z tvrzení žalovaného uvedeného v námitkách, že důvodem pro vystavení směnky byla reálná půjčka poskytnutá žalobkyní žalovanému ve výši 800 000 Kč, pak uzavřel, že směnka má funkci zajišťovací. Závazek ve výši 800 000 Kč žalovaný uznal.7. Oba účastníci shodně potvrdili, že žalobkyně žalovanému nikdy nepůjčila částku 3 500 000 Kč, tvrzení žalobkyně, že prapůvodní důvod závazku žalovaného vůči žalobci představuje půjčka ve výši 800 000 Kč, které odpovídá žalobkyní předložená smlouva o půjčce ze 7. 1. 2013 uzavřená ve stejný den jako sporná směnka, jejímž obsahem je ujednání o půjčce ve výši 989 711 Kč a ujednání uvedenému v bodě III. této smlouvy, dle kterého k zajištění závazku plynoucího z této smlouvy se smluvní strany dohodly na vystavení směnky vlastní znějící na půjčenou finanční částku. Ze smlouvy o finančním vyrovnání uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 9. 10. 2015, jejíž přílohu tvořila směnka na směnečnou sumu ve výši 3 500 000 Kč, lze dovodit, že jde o spornou směnku. Vystavení sporné směnky dne 7. 1. 2013 pak prokazuje výpověď žalobkyně před orgány Policie ČR dne 19. 11. 2015.8. Tvrzení žalobkyně o charakteru směnky jako směnky platební, tj. směnky vystavené ve prospěch žalobkyně, kdy okamžikem převzetí směnky došlo k zaplacení závazku žalovaného vůči žalobkyni ve výši 3 500 000 Kč a současně došlo k zániku povinnosti z kauzálního vztahu žalovaného vůči žalobkyni a nyní existuje pouze povinnost žalovaného zaplatit spornou směnku, označil soud prvního stupně za účelové, neboť bylo popřeno listinou předloženou žalobkyní – uznáním dluhu a dohody o plnění dluhu ze dne 8. 3. 2018, s tím, že tímto způsobem projednávala žalobkyně se žalovaným uznání dluhu.9. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná směnka není směnkou platební, jak tvrdila žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný směnku vystavil ve prospěch žalobkyně, okamžikem, kdy žalobkyně tuto směnku převzala, došlo k zaplacení závazku žalovaného vůči žalobkyni ve výši 3 500 000 Kč a že současně zanikly povinnosti z kauzálního vztahu žalovaného vůči žalobkyni a nyní existuje jen povinnost žalovaného spornou směnku zaplatit. Toto tvrzení žalobkyně sama popřela tím, že soudu předložila prostřednictvím svého zástupce návrh „uznání dluhu a dohody o plnění dluhu“ z 8. 3. 2018 s tím, že tímto způsobem bylo jednáno o uznání dluhu žalovaným ze smlouvy o finančním vyrovnání ze dne 9. 10. 2015 ve výši 1 901 930 Kč a zároveň tvrdila, že s takovým ujednáním žalovaný souhlasil, avšak následně takto sjednané uznání dluhu a dohodu o jejím splnění nepodepsal. Takovými tvrzeními žalobkyně potvrdila existenci kauzálního závazku sporné směnky k 8. 3. 2018, když požadovala uznání závazku, který je příčinou a důvodem vystavení sporné směnky a tím vyvrátila skutkovou verzi o sporné směnce jako platební.10. Vzhledem k tomu, že směnka není směnkou platební, nelze z ní žalobkyni přiznat ničeho, neboť její tvrzení o platební funkci směnky představuje zneužití směnečného práva, kterým je zasaženo do práv žalovaného a takovému uplatnění nelze přiznat ochranu v soudním řízení. Tento závěr dle soudu prvního stupně odůvodňuje zamítnutí žaloby v celém rozsahu.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající se z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 22 380 Kč (převzetí zastoupení, námitky, účast na jednání), tři náhrady hotových výdajů po 300 Kč a 21% DPH ve výši 14 288,40 Kč.12. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém navrhla ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti a dále navrhla nově rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně, dle jejího názoru dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Konstatovala, že nárok byl uplatněn z platné směnky vlastní. Závěr soudu prvního stupně, že její neprokázané tvrzení o platební povaze směnky je zneužitím směnečného práva, kterým je zasaženo do práv žalovaného, neobstojí s ohledem na skutečnost, že žalovaný navrhl směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti co do částky 989 711 Kč. Žalovaný se v námitkách bránil tím, že žalobkyně při nabývání směnky jednala k jeho újmě. Tato obrana je pro žalobkyni nesrozumitelná. V námitkách není obsaženo tvrzení o zajišťovacím charakteru směnky. Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že žalovaný směnku vystavil, podepsal s vědomím závazku při uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, když takové zjištěné bylo učiněno nad rámec argumentů uvedených ve včasných námitkách žalovaného. Soud prvního stupně se pak takovým zjištěním neměl zabývat. Směnečný peníz neměl nikdy představovat částku, která byla žalovanému poskytnuta, ale odpovídá újmě vzniklé žalobkyni několikerým porušením uzavřených dohod ze strany žalovaného. Žalobkyně je přesvědčena, o tom, že žalovaný směnku vystavil a předal proto, aby ji přesvědčil k podpisu smlouvy o finančním vyrovnání dne 9. 10. 2015, která pro něj byla podkladem přislíbeného plnění. Směnka je datována shodně s dříve uzavřenou smlouvu o půjčce, což neznamená, že by se směnečná smlouva k této předešlé smlouvě jakkoliv vázala. Žalobkyně v určitém stadiu pojala podezření ohledně nedobytnosti své pohledávky, a proto podala trestní oznámení. Proto byla ochotna přistoupit i na částečné plnění na předmětnou směnku, když se snažila o dohodu o úhradě závazku, kterou však žalovaný nepodepsal. Teprve poté přistoupila k vymáhání nároku. S ohledem na abstraktnost směnečného závazku nemá žalobkyně v řízení povinnost cokoliv tvrdit nebo prokazovat, tato povinnost je na straně žalovaného. Postup soudu prvního stupně, kdy na jednání dne 30. 10. 2019 ji zatížil břemenem tvrzení a břemenem důkazním, je nesprávným postupem. Pokud námitky žalovaného mají původ v mimosměnečných vztazích účas