2 Cmo 49/2021-154 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně nepřiznal žalovanému 1. osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 49 Cm 153/2019-86, který v této věci činí 136 514 Kč. V odůvodnění usnesení konstatoval skutečnosti, které zjistil ze žalovaným 1. předloženého prohlášení o jeho majetkových poměrech. Uvedl, že žalovaný 1. přes výzvu soudu nedoložil téměř žádné doklady, a to zejména o jeho majetkové situaci, a neuvedl žádné další příjmy, majetek ani výdaje. Neunesl tak svou povinnost úplně tvrdit a prokázat své poměry, v důsledku čehož nebylo možno si učinit ucelený závěr o důvodnosti přiznání byť jen částečného osvobození od soudního poplatku. Jeho návrhu na osvobození od soudního poplatku nebylo proto vyhověno.2. Proti tomuto usnesení se žalovaný 1. včas odvolal a navrhl jeho změnu tak, že mu bude osvobození přiznáno v navrhovaném rozsahu, to znamená co do částky 68 214 Kč. Uvedl, že zaplatil soudní poplatek ve výši, jak byl soudem původně stanoven. Když výši soudního poplatku soud následně stanovil na 136 514 Kč, vznikl mu nedoplatek ve výši dalších 68 214 Kč, který již není schopen uhradit. Zaplacená část soudního poplatku je značným výdajem ve vztahu k příjmům žalovaného 1. V případě neúspěchu ve věci byli by žalovaní nuceni zaplatit značnou částku, což by vedlo k nutnosti opatřit si za tím účelem úvěr, který by musel být zajištěn nemovitostmi, anebo přistoupit k rozprodávání jejich majetku anebo majetku jejich rodinných příslušníků. Takový úvěr nebylo možné získat ve lhůtě soudem určené k zaplacení soudního poplatku. To soud neuvážil. Žalovaný 1. se rovněž domnívá, že soud vykládá ustanovení § 138 o. s. ř. v rozporu s jeho smyslem, když klade důraz na zájem státu na plnění daňových příjmů. Soud má naopak i v této souvislosti rozhodovat nezávisle a jen s ohledem na zákonný rámec. Domnívá se rovněž, že smysl soudních poplatků spočívá mimo jiné v regulaci marginálních sporů anebo sporů vedených zjevně bezdůvodně, o což se v tomto případě zcela určitě nejedná.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání žalovaného 1. nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Vyšel přitom z okolností, které považoval za osvědčené již soud prvního stupně.4. Předně je třeba konstatovat, že žalovaný 1. neuvedl žádný majetek v jeho vlastnictví. Odvolací soud po poměrně náročném vyhledávání zjistil, že žalovaný 1. je polovičním vlastníkem spolu se žalovaným 2. stavby č. p. , Anonymizováno, , zemědělská stavba, v obci , Anonymizováno, a katastrálním území , Anonymizováno, . Stavba se nachází na parcele č. 4797/1, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1580 m2, která je ve vlastnictví České republiky. Na tuto parcelu navazují další parcely, kterých je žalovaný 1. také polovičním vlastníkem spolu se žalovaným 2. Jedná se o parcelu č. , Anonymizováno, , jiná plocha, o výměře 1264 m2, o parcelu č. , Anonymizováno, , sportoviště a rekreační plocha o výměře 672 m2, o parcelu č. , Anonymizováno, , jiná plocha, o výměře 21 m2 a o parcelu č. , Anonymizováno, , manipulační plocha, o výměře 19 m2.5. Ustanovení § 138 o. s. ř. dává soudu oprávnění poskytnout účastníku řízení částečnou úlevu na soudním poplatku, jestliže nejde o zjevně bezúspěšné bránění práva a odůvodňují-li to poměry účastníka. Předmětné ustanovení neuvádí, co se těmito poměry má rozumět, ale nepochybně sem patří žalovaným 1. uplatňované okolnosti povahy majetkové a příjmové. Zcela lze od soudních poplatků osvobodit pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Je ovšem nutno vzít také v úvahu, že význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby pro tyto a podobné okolnosti nebyl účastník vyloučen z výkonu svých ústavních práv chránit svá práva před soudem. Zejména má toto ustanovení vyloučit, aby výkon těchto práv byl podroben faktickému majetkovému cenzu, který je psanému právu nejen neznámý, ale byl by i v rozporu s uvedenými ústavními právy. Nelze ovšem odhlédnout ani od skutečnosti, že poplatková povinnost je dána zákonem a tato zákonná povinnosti není ani v nejmenším závislá na jakýchkoli poměrech kteréhokoli z možných účastníků řízení. Tato povinnost vzniká ze zákona a není nijak vázána na soudní rozhodnutí. Předpis § 138 odst. 1 o. s. ř. dává soudu pouze oprávnění, aby do této zákonné povinnosti účastníka, který je poplatníkem jednotlivého soudního poplatku, svým rozhodnutí zasáhl, a to především právě proto, aby nedošlo ke zkrácení ústavních práv takového poplatníka soudního poplatku. Přitom právě musí postupovat v zákonném rámci, to znamená, že musí v souladu uvedeným ustanovením zodpovědně posoudit, zda jsou dány zákonné předpoklady pro přiznání poplatkové úlevy anebo nejsou. Nemůže přitom postupovat arbitrárně, tedy jen podle své úvahy, nýbrž musí vycházet z toho, co o splnění nebo nesplnění těchto předpokladů vyjde najevo a co žadatel o osvobození osvědčí. Potom, má-li soud povolit osvobození od soudního poplatku, to znamená, má-li přiznat zmíněnou výjimku ze zákonné poplatkové povinnosti, musí mu být zcela bezpečně osvědčeno, že účastník splňuje tyto předpoklady.6. Ohledně funkce soudních poplatků je nutno vzít v úvahu, že realizace práva na přístup k soudům podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, vyžaduje, aby stát zřídil a udržoval v chodu soustavu soudů. To si vyžaduje značné náklady. Je jistě představitelné soudní poplatky vůbec nezavést a celou tíži nákladů spojenou s činností justice přenést na všechny daňové poplatníky. Zákonodárce zvolil jinou cestu. Zavedením soudních poplatků se zjevně přiklonil k tomu, že tyto náklady mají nést především ti, kteří možnost obrátit se na soudy se svými návrhy (také opravné prostředky jsou takovým návrhem) skutečně využívají. To je hlavní smysl soudních poplatků v poměrech zdejšího právního řádu. Se soudními poplatky je spojena i jistá regulatorní funkce. Ta je ovšem jen vedlejším účinkem, není základním důvodem pro jejich vybírání. Z hlediska poplatkového nad rámec toho, co vyplývá přímo z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., nebylo by v souladu se zákonem rozlišovat spory více nebo méně významné nebo závažné, jak se odvolatel nesprávně domnívá.7. Z obsahu spisu je zřejmé, že obrana žalovaného 1., jak je uplatněna již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a jak je také obsahem odvolání proti rozsudku, kterým byl tento rozkaz ponechán v platnosti, není zjevně nesmyslná a nemožná. Není samozřejmě možné v tomto okamžiku uzavřít, zda žalovaný 1. skutečně v odvolacím řízení uspěje. Je to možné, ale je také možné, že tomu tak nebude. Nicméně pro potřeby rozhodování o poplatkové moderaci lze považovat tento první předpoklad za splněný.8. Co se týká poměrů účastníka, je nutno konstatovat, že z toho, co o svých poměrech žalovaný 1. uváděl, osvědčil pouze svůj příjem za výkon funkce jednatele společnosti , Anonymizováno, O svých majetkových poměrech neuvedl vůbec nic, třebaže jej soud prvního stupně výslovně vyzval k tomu, aby uvedl, jaký majetek vlastní, a aby předložil doklady z příslušných evidencí o majetku. Žalovaný 1. je přitom zcela nepochybně spoluvlastníkem několika nemovitostí, což vůbec nezmínil, přestože se jedná o majetek, který lze s určitými obtížemi vyhledat ve veřejně přístupné části katastru nemovitostí. Nelze proto považovat údaje, které žalovaný 1. podává, za důvěryhodné. Nelze považovat za osvědčené, že nevlastní on sám nebo jeho manželka anebo oba společně ještě další majetek nemovitý anebo významný majetek movitý. Je tedy naprosto odpovídající tomu, co vyšlo v řízení najevo, že žalovaný 1. své poměry neobjasnil pravdivě a komplexně. Není možné si tak o jeho poměrech učinit plnou představu. Potom nelze ani uzavřít, že osvědčil, že jeho poměry jsou takové, že by bylo namístě přistoupit k moderaci jeho poplatkové povinnosti.9. V souladu s tím, co zjistil soud prvního stupně, a rovněž v souladu s tím, co nově vyšlo najevo v rámci tohoto odvolacího řízení, lze tedy uzavřít, že žalovaný 1. nesplňuje druhý ze shora uvedených zákonných předpokladů pro přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ve věci vydanému.10. Z vyložených důvodů bylo usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno podle ustanovení § 219 o. s. ř.