6 Cmo 168/2020-288 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze jako soud I. stupně výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalovaní 1/, 2/ a 3/ společně a nerozdílně ručí za dluh uvedené obchodní společnosti vůči žalobci Kč 34.925,- a že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně tuto částku se specifikovaným úrokem z prodlení; ve výroku II. pak soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 2/ a 3/ na jejich náhradu Kč 40.787,-.2. Rozhodnutí vychází ze zjištění, že žalobcem vymáhaná pohledávka je dlužná mzda za dva měsíce roku 2012 a náklady související s vymáháním této pohledávky, která byla žalobci přiznána rozsudkem příslušného obvodního soudu z 31. 7. 2014 a že rozhodnutím insolvenčního soudu byl po zjištění úpadku prohlášen na dlužníka usnesením z 25. 7. 2016 konkurz. Podle soudu I. stupně, vzhledem k tomu, že pohledávka vznikla v roce 2012, tedy před účinnosti nového občanského zák. a zákona o obchodních korporacích, nelze tedy založit ručení dle § 68 odst. 1 cit. zákona a rozhodnout o povinnost zaplatit. Uvedl, že to by bylo možné na základě a ve vztahu k pohledávkám vzniklým až za účinnosti zák. o obchodních korporacích. Navíc žalovaný 3/ není, podle názoru soudu I. stupně, ve věci pasivně legitimován, neboť v rozhodném období nebyl statutárním orgánem úpadce, ale byl společníkem, přičemž z dikce a účelu ustanovení § 68 cit. zákona je zřejmé, uvádí se dále v odůvodnění rozhodnutí, že dopadá pouze na členy nebo bývalé členy statutárního orgánu úpadce.3. Dále se soud I. stupně zabýval tím, zda pro případ možné aplikace § 68 zák. o obchodních korporacích by byly splněny (tři) zákonné podmínky pro založení ručení statutárního orgánu za dluh úpadce, a uzavřel, že nikoli. Podle tvrzení žalobce nejednali žalovaní s péčí řádného hospodáře, neboť s ním jako zaměstnancem neuzavřeli pracovní smlouvu a nevyplatili mu mzdu. Žalobce navíc ani netvrdil, co měli žalovaní učinit za účelem odvrácení hrozícího úpadku a že měli a mohli vědět o hrozícím úpadku, když insolvenční řízení bylo zahájeno se značným časovým odstupem (19 měsíců) poté, co přestali ve společnosti působit. Vzhledem k výsledkům policejního vyšetřování pak soud I. stupně neshledal ničeho závadného ani na převodu obchodního podílu žalovaného 3/ na žalovaného 1/.4. Z uvedených důvodů tak soud I. stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl k tíži neúspěšného žalobce, kterému uložil povinnost zaplatit žalovaným 2/ a 3/, kteří byli v řízení původně zastoupeni advokátem, na náhradu nákladů řízení Kč 40 787,- v rozsahu dle uvedené specifikace.5. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně odvolání a navrhl jeho změnu ve svůj prospěch, tedy trval na učení, že žalovaní ručí za dluh úpadce, a na zaplacení uplatněné částky a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.6. V obsáhlém odvolání žalobce opakovaně argumentuje, jako v průběhu celého řízení, odkazuje na předchozí rozhodnutí obvodního soudu, insolvenčního soudu, judikaturu Nejvyššího soudu, soudu I. stupně vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a neúplné dokazování, zejména pokud se týkalo požadavku na jednání žalovaných s péčí řádného hospodáře a vědomosti o hrozícím úpadku obchodní společnosti a jeho odvrácení. Podle žalobce v daném případě soud I. stupně nesprávně odmítl aplikovat § 68 zák. o obchodních korporacích, neboť datum vzniku pohledávky (2012) z hlediska časové působnosti aplikované normy (2014) je irelevantní, pohledávka žalobce existovala za předchozí, tak i stávající právní úpravy, a žalovaní o této věděli. Žalobce nadále trvá na tom, že povinnost stíhá i žalovaného 3/ jako společníka, který byl osobou vlivnou nebo ovládající (§ 76 odst. 3 cit.zákona). Dále žalobce napadá nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, neboť počínaje dnem jednání 21. 10. 2019 již žalovaní nebyli zastoupeni advokátem, a poukazuje na možnost aplikace § 150 o. s. ř. s ohledem na okolnosti tohoto případu.7. K odvolání žalobce se vyjádřili žalovaní 2/ a 3/ a navrhli potvrzení napadeného rozhodnutí, které považují za správné. Nesouhlasí s tvrzení žalobce, který polemizuje nad tématem založení ručení ve vztahu ke společníkovi, žalovanému 3/, jelikož tento nemá podle zákona povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a neručí za dluhy obchodní společnosti. Žalovaní uvádějí, že po skončení funkcí neměli vliv na společnost a nemohli nijak ovlivňovat její činnost a hospodaření a jednání nového jednatele. Skutečnost, že společnost měla dluhy v době, kdy v ní figurovali žalovaní, nijak neprokazuje, že společnost se ke dni skončení funkcí nacházela v úpadku či hrozícím úpadku, že žalovaní o tom věděli či mohli vědět, a dodávají, že většina společností má závazky i v době zdravého fungování. V závěru se pak žalovaní vyjadřují k rozhodnutí o nákladech řízení a přiznané výši, které rovněž s uvedenou argumentací považují za správné.8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu, včetně řízení, jež mu předcházelo, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.9. Předmětem projednávaného sporu, po předchozím řízení vedeném u věcně nepříslušného obvodního a odvolacího soudu, a po dodatečné úpravě žalobního petitu a připuštění změny žaloby ze dne 5. 8. 2016 usnesením soudu I. stupně ze dne 28. 3. 2019, je určení o ručení žalovaných členů statutárního orgánu za dluh obchodní společnosti při úpadku dle § 68 zák. o obchodních korporacích (, právnická osoba, ) vůči žalobci ve výši Kč 34 925,- a zaplacení této částky s úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení. Jak výše uvedeno, tato částka sestává z nevyplacené mzdy žalobci za 2 měsíce roku 2012 a nákladů vynaložených v souvislosti s vymáháním této částky přiznané rozhodnutím příslušného obvodního soudu z 31. 7. 2014 vůči uvedené obchodní společnosti, nákladů exekučního a insolvenčního řízení, úpadek zjištěn 25. 7. 2016 a prohlášen konkurz, který byl posléze zrušen pro nedostatek majetku úpadce. Žalovaní 2/ a 3/ v průběhu řízení namítali, že nejsou splněny zákonné podmínky dle § 68 zák. o obchodních korporacích, tedy nebylo prokázáno, že by se společnost v době jejich působení ve společnosti nalézala v úpadkové situaci nebo v hrozícím úpadku a že by si této situace byli vědomi. Podle žalovaných navíc nelze uvedené ustanovení zákona aplikovat, neboť pohledávka žalobce vznikla před účinností zákona.10. Soud I. stupně vycházel z výsledků předcházejícího řízení a rozhodnutí obvodního soudu a odvolacího soudu, z insolvenčního řízení, a za souhlasu účastníků z již provedeného dokazování před uvedenými soudy, dále ze shodného tvrzení účastníků o postavení žalovaných ve společnosti. Za zásadní skutečnost soud I. stupně označil dobu vzniku pohledávky žalobce vůči společnosti, dlužné mzdy vzniklé v 2012, tedy před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Podle názoru soudu I. stupně založit ručení podle tohoto zákona a potažmo rozhodnout o povinnosti k zaplacení uplatněné částky je možné pouze na základě a ve vztahu k pohledávkám vzniklým za účinnosti zákona o obchodních korporacích. Navíc se zabýval tím, zda by v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro založení ručení dle § 68 zák. o obchodních korporacích, a konečně i převodem obchodního podílu mezi žalovanými 1/ a 3/. V závěru odůvodnění pak soud I. stupně shrnul důvody pro zamítnutí žaloby, jak uvedeno výše, tedy že s ohledem na účinnost zák. o obchodních korporacích nelze tento na daný případ aplikovat, a pro případ, že by tomu tak bylo, pak nebyly splněny současně všechny tři podmínky pro založení ručení člena orgánu při úpadku obchodní společnosti.11. Se zjištěními soudu I. stupně, právním hodnocením, přijatými závěry, a tedy i napadených rozhodnutím se odvolací soud v plném rozsahu ztotožnil. Shodně se soudem I. stupně je odvolací soud toho názoru, že založení ručení člena orgánu obchodní společnosti dle § 68 zák. o obchodních korporacích nebylo možné pro závazky vzniklé před účinností zákona, a to i při vědomí, že toto ustanovení zákona poskytuje širší ochranu věřitelů, než-li § 159 odst. 3 obč. zákoníku, a že zákon vychází ze zákazu přímé retroaktivity (§ 775 zák. o obchodních korporacích). Pokud totiž úpadek či hrozící úpadek nastal před účinností zák. o obchodních korporacích, pak lze členům statutárního orgánu uložit ručení pouze v případě, že svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře porušili s odpovídající intenzitou až za účinnosti zákona. V daném případě tomuto totiž takto nebylo, neboť insolvenční soud rozhodl na základě návrhu žalobce, o zjištění úpadku a prohlásil konkurz, sice za účinnosti nové právní úpravy, avšak pro závazky vzniklé před 1. 1. 2014. Navíc se soud I. stupně správně zabýval i otázkou splnění tří zákonných podmínek pro určení ručení, které nebyly podle jeho názoru naplněny, což se týká všech žalovaných. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně vychází z toho, že prvý žalovaný nebyl v rozhodné době vzniku předmětných d